číslo 37 / 2007

Jak to slyší

Ivan Němec, publicista

Co je a co není potřeba k manželství

Chce-li člověk najít v prázdninových měsících premiéru rozhlasové hry, o níž by napsal recenzi, může prstíčkem hrabat a špendlíčkem kopat, nenatrefí na nic. Nezbývá tedy hledat mezi spoustou repríz takovou, která by mohla být něčím zajímavá. Fraška Henryho Fieldinga Jak starý zmoudřel aneb Panna pannoucí je aktovka, kterou připravilo brněnské studio Českého rozhlasu v roce 1961 (repríza ČRo 2 – Praha, 12. srpna). Poslechnout si šestačtyřicet let staré nastudování režiséra Petra Adlera, který hlavní a jedinou ženskou postavu obsadil Vlastou Fialovou, slibovalo přinejmenším vzpomínky na dobu, kdy brněnské Mahenovo divadlo prožívalo jedno ze svých šťastných a významných období (nikoho by tenkrát nenapadlo, že jednou přijde ředitel, který bude uvažovat o zrušení této činohry, jak je tomu v současnosti).

Málokterý čtenář Fieldingových románů si vzpomene, že začátek tvorby tohoto anglického autora tvořila od konce dvacátých let 18. století řada komedií, veseloherních experimentů a satirických burlesek, jimiž dramatik pěkných pár let zásoboval londýnská divadla dříve, než se pustil do psaní románů, které navzdory svému věku prokazují nepochybně delší život než zmíněné komedie. Lucinka, hlavní postava frašky Jak starý zmoudřel, nese některé rysy předchozích Fieldingových ženských figur. Je to pálená hrdinka, která cudnými úskoky, vychytrale projevovaným zájmem a nadějně znějícími sliby chytá do pasti všechny zájemce mající v úmyslu požádat ji o ruku, ale zároveň pokračuje v milostných pletkách se sluhou, k němuž ji přitahuje upřímný vztah. Lucinčin otec, který navzdory svým řečem, že je ve věku, kdy opouští svět, je nadmíru živý a podnikavý, postupně přivádí dceři budoucí možné manžely. Po ranhojiči Roztočovi, jehož touha je tak velká, že dívce již dopředu slíbí svobodu i v budoucím manželství, přijde neméně chtivý taneční mistr Pukrle a po něm se kojí nadějí na milostný úspěch ještě učitel zpěvu Čvrtka. Konec jednoduchoučkého děje má i neméně prostý a očekávaný konec. Když se nápadníci sejdou a začnou se přít, kdo z nich obdržel od Lucinky větší a důvěryhodnější slib, skončí to vzájemnou šarvátkou, z níž vítězně vyjde chytrá hrdinka. K otcově hrůze ji najdou v rukou sluhy, kde své konání obhájí mile pocukrovanými slovy: „Slíbila jsem všem, ale on byl první.“

Nastudování režiséra Petra Adlera stojí především na výborných hereckých výkonech a na udržení svěžího rychlého tempa, v němž celá fraška se zpěvy neustále pádí. Vlasta Fialová, na níž komedie převážně stojí, skvěle vytvořila Fieldingovu Lucinku, zdánlivě dívčího diblíka, která svou půvabnou pusou jen bez přestání mele a mele, aby se nakonec ukázalo, že za vodopádem těchto cudně naivních větiček je chytrá a promyšlená hra. I když jde o postavu, která těžko snese srovnání s dalšími velkými figurami, které v té době třiatřicetiletá herečka hrála, přesto je výkon v této komedii opět jedním z mnohých dokladů jejího nesmírně širokého umělecké rejstříku. (V témže roce měla za sebou například Grušu v Brechtově Kavkazském křídovém kruhu, Šansoniérku v Kunderově Totálním kuropění či Shawovu Lízu Doolittlovou.) V ostatních postavách Fieldingovy komedie jsme mohli zavzpomínat na další velké herecké zjevy tehdejšího Mahenova divadla – Josefa Karlíka, Rudolfa Chromka, Rudolfa Krátkého, Zdeňka Kampa, Josefa Husníka a další. Slyšeli jsme vlastně dnes již „starou klasickou hereckou školu“, v níž se považovalo za normální a běžné, že uslyšíme jak z jeviště, tak z rozhlasu krásně znělé školené hlasy, bezchybnou dikci a třeba i schopnost střídat bez nejmenších problémů promluvu se zpěvem.

Vybírat si k poslechu komedii kvůli vzpomínkám je sice hezké, ale přiznejme, že také poněkud problematické. Prohlížím- li letní dramaturgickou nabídku rozhlasu (stejně jako televize), nemohu se někdy zbavit dojmu, že existuje snad nějaká centrální instrukce, která nařizuje dramaturgům, že v okurkové sezóně je třeba posluchačům nabízet pouze dílka myšlenkově lehoučká, protože hlava vypalovaná sluncem a vymývaná vodou koupališť a moří jiná nesnese. Nemám nic proti komediím ani proti reprízám. Troufám si však tvrdit, že i v létě by posluchač snesl reprízu hry, která „je o něčem“, jak se dnes říká. Určitě by se našla nejen v oněch starých archivech, ale i mezi hrami, které jsme slyšeli teprve před nějakým rokem a které také stojí za zopakování.