číslo 37 / 2007

Titulní rozhovor

Radůza, písničkářka

Není těch aktivit na jeden rok až nad hlavu?

A to nevíte, že jsem k tomu všemu ještě kompletně rekonstruovala dům a přestěhovala se, přičemž jsem do toho všeho normálně koncertovala... Ale všechny ty aktivity mě moc bavily, i když to bylo samozřejmě vyčerpávající. Už proto, že mi v průběhu těhotenství bylo pořád špatně, až do posledního dne, takže někdy vznikaly zajímavé situace. Ale pro mne to byla obrovsky přínosná zkušenost v tom, že jsem byla poprvé v životě fyzicky omezena. Najednou tu byly věci, které jsem skutečně dělat nesměla, pokud jsem svému potomkovi nechtěla ublížit. Náhle jsem byla odkázána na pomoc ostatních – to jsem do té doby neznala. Vždycky jsem si všechno zařídila sama, nikdy se mi nestalo, že bych třeba někam nedošla. A najednou jsem nebyla schopna ani zajít na konec ulice vysypat tříděný odpad! Nebo došla, ale pak mi bylo půl dne zle. Bylo to dobré duchovní cvičení.

Prohlásila jste, že koncertní snímky a filmový dokument uzavírají jednu Vaši životní i uměleckou etapu. Jak jste se zmíněnými počiny spokojena? Splnily účel?

Ano, myslím, že ano. Bylo to tak, že jsem najednou měla dojem, že energie, kterou ze sebe na jeviěšti vydávám, se začíná měnit, a že se začínám měnit i já a můj život. A tak jsem si chtěla udělat takový suvenýr. To byl hlavní důvod, proč jsem se do toho pustila. Navíc spolupráce s Olgou Špátovou byla velmi příjemná, chvílemi jsem kameru přestávala vnímat a to je, myslím, na jejím dokumentu hodně vidět. Prostě jsem se cítila příjemně a bezpečně.

Co s vaším vnitřním rozpoložením udělalo narození potomka?

Jsem v nirváně! (smích)

Sama jste se v minulosti definovala jako tulák, kočovník, který je většinu času na cestách. Nebojíte se nyní jistých stereotypů, k nimž rodina člověka asi nutně svádí?

I kočování je stereotyp. Navíc si myslím, že určité stereotypy jsou nutné pro duševní vyrovnanost. Já jsem sice spávala každou druhou noc v jiném městě, ale snažila jsem se dodržovat určitý režim, jinak bych se zbláznila. Je to velmi náročné, protože jste vlastně v neustálém napětí, vzdálen od svých blízkých a všechno kolem se strašně rychle mění. Koncem sezóny se mi stávalo, že jsem třeba chtěla zajít do nějaké restaurace, které jsem si všimla předešlý den a teprve po nějaké chvíli mi došlo, že to bylo v Ostravě, zatímco já jsem v Brně. Na druhou stranu jsem Čechy procestovala křížem krážem a viděla jsem spoustu věcí, po koncertech jsem chodila výlety, třeba do Beskyd nebo do Babiččina údolí, v zimě jsem s sebou vozila běžky... Bylo to hezké.

Myslíte si, že je rodina pro muzikanta výhodou, nebo naopak?

Já to vnímám jako velikou výhodu. Protože já jsem ten, kdo určuje jak často a kde budu pracovat, takže můžu se svým dítětem trávit mnohem víc času než maminky, které pracují třeba v kanceláři nebo podnikají. Přitom nemusím vyjít ze cviku: než půjde malé do školy, může kočovat se mnou, bude-li se mu to líbit.

Souvisí vaše mateřství s hudební proměnou, kterou slibujete na svém novém albu?

Ne. Písničky na album obvykle vznikají dva roky. Takže moje těhotenství proces jejich vzniku příliš neovlivnilo, spíš proces práce ve studiu. Přece jen bylo znát, že se mi hůř dýchá a jsem unavenější, takže jsem musela trochu zvolnit.

V průběhu těhotenství je asi obtížné cvičit a komponovat na akordeon. Je to důvod, proč jste se tento pro vás typický instrument rozhodla na čas odložit?

Já jsem s harmonikou koncertovala až do osmého měsíce a doma jsem si pro radost sem tam zatahala za měchy až do posledních dnů, takže těhotenství asi nebyl ten důvod. Spíš si myslím, že mě žádná písnička na harmoniku nenapadla proto, že od odchodu z konzervatoře jsem málo psala noty a že se mi po tom už stýskalo. Teď jsem si to vynahradila.

Na novém albu jste se inspirovala barokem – tento zdobný a efektní sloh se ovšem zdá být s vaším nepřikrášleným projevem těžko slučitelný...

Myslíte? To mě nenapadlo. Ono mi to tak prostě vyšlo. Napsala jsem písničku a pak jsem si zpětně uvědomila, že jsem použila techniku, kterou se mě snažil na konzervatoři naučit profesor Churáček – a sice kontrapunkt. Jen doufám, že tu písničku neuslyší, určitě je tam spousta chyb. Abych pak nemusela vrátit absolventské vysvědčení...

Při natáčení nové desky jste si pozvala do studia dost spolupracovníků – to u vás dosud nebylo zvykem. Potřebovala jste tentokrát víc komunikovat, tříbit si názory, nebo šlo jen o pragmatické důvody?

Jak říkám, chybělo mi to psaní not a vlastně máte pravdu, i ta radost ze společného hraní. Takže jsem pozvala jednak muzikanty, které dal dohromady Peter Binder, jednak své spolužáky z konzervatoře, a pak ještě Luboše Malinu na banjo a Miroslava Hloucala na trubku. A napsala jsem si tam smyčcové kvartety a hoboje a varhany a spinety a klávesy a vibrafon a xylofon a mey a já nevím co ještě! Moc jsem se u natáčení bavila.

S předchozí otázkou jsem si vybavil vaše loňské vystoupení v živém rozhlasovém Toboganu s Danem Bártou, který mimochodem velmi citlivě vokálně podbarvil některé vaše skladby. Jak se jako vyhlášená solitérka a samotářka srovnáváte s tím, že někdo vaši hudbu cítí trochu jinak, než vy? Nemáte pocit, že se vám hrabe v soukromí?

Ne. Obvykle tu písničku nahraju v podobě, kterou já cítím, ale když si ji pak někdo upraví, nebo ta písnička začne žít úplně svým životem, je mi to jedno - já už jsem svou přestavu zaznamenala. V Itálii se mi stalo, že se moje písnička Ať není mi líto rozšířila po celém městečku s velmi rozverným italským textem o marihuaně a získala si mnohem větší oblibu než originální verze. Bylo to veselé a radostné. Koneckonců i já někdy natočím několik verzí jedné písničky. Hudba je živý a tvůrčí element.

Když byla řeč o rozhlase: nedávno jste v jednom rozhovoru prozradila, že milujete rozhlasové hry a dokonce si je natáčíte. Čím vás oslovují? Rozrůstá se vaše sbírka?

Mám velmi ráda nejen rozhlasové hry ale i čtené slovo. Velmi ráda poslouchám třeba Bylo nás pět s Františkem Filipovským, Hrdého Budžese s Bárou Hrzánovou, Babičku, ale moc se mi líbí i detektivky, takže mám slušnou sbírku Holmesů, jednoho Maigreta a taky Čapka - Povídky z jedné a druhé kapsy a Pejska a kočičku. Tím se dostáváme k Čapkovým pohádkám, z nichž snad nejvíc miluji Pošťáckou. Mám hry a četby ráda asi proto, že nechávají prostor pro fantazii. Můžu si představovat, jak ten Maigret, Holmes, nebo Kolbaba vypadá a jak vypadá to tajemné panské sídlo, kde se odehrál ten děsuplný mord, můžu si představovat, z kterého temného kouta se vynořil ten podlý vrah a moje fantazie pracuje na plné obrátky. A když se do toho vloží detektiv, poměřuju své deduktivní schopnosti, mimochodem, velmi chabé.

Řekla jste, že to, o čem v některých písních zpíváte, víte jen vy sama. Mám rád vaši skladbu Celé noci – dodnes nevím, zdali ji považovat za modlitbu k Bohu, kterého nenalézáte, nebo k muži, který odešel. Nechci, abyste mi to osvětlila, jen by mě zajímalo, co vás k této dvojznačnosti vede, čím vás baví?

Málokdy se v životě vyskytne situace, která je jednoznačná. Možná proto mě napadají slova, která se dají vyložit různým způsobem. Myslím, že je to dobré, každý pak tu písničku může vztáhnout na svůj život, svůj osud, svůj příběh. Někdy se mi dokonce stane, že mi přijde nějaký text, já ho zaznamenám,  zpívám a chápu určitým způsobem a po několika letech najednou dostane úplně jiný význam. Pak si řeknu: aha, tak ono to vlastně bylo o tomhle! Pochopím text podle momentálního stavu mysli a zkušeností.

Padla tu zmínka o Bohu, vy se netajíte tím, že jste věřící. Jak si Boha představujete?

Pro mne je Bůh nekonečný proud bezmezné a ničím nepodmíněné lásky ke všem bytostem ve všech světech a časech zároveň.

Do Prahy jste se s rodiči přestěhovala až na prahu puberty. Jakou roli dnes ve Vašem životě hraje „venkov“? Cítíte se být spíš městským, nebo vesnickým člověkem?

Do Prahy jsem se sice přestěhovala až v pubertě, ale z Kladna. U dědy a babičky jsem byla jen do té doby, než jsem šla do školy. Tím je dáno to, že moje příchylnost kolísá mezí náklonností k prostředí městskému a vesnickému. Záleží na momentální náladě. Obecně se ale dá říct, že miluju výlety do přírody a klid, ale nemohla bych trvale žít na vesnici, kvůli velmi malé míře soukromí.

V minulém rozhovoru pro Týdeník Rozhlas jste uvedla, že vás k hudbě přivedly „odrhovačky“, které vám v dětství hrával děda na foukací harmoniku. Čím byl váš dědeček? A jak a v čem vás ovlivnili rodiče?

Dědeček byl vyučený zámečník a vystřídal několik zaměstnání, z nichž já si pamatuju, že pracoval v Liazu a že jezdil v Liberci s tramvají. Byl velmi muzikální – hrával na foukací harmoniku a moc pěkně zpíval. Naučil mě mnoho prostořekých písniček a říkanek a mezi nimi písničky od Hašlera, městský folklór, dechovku i pár legionářských písniček. Od maminky jsem zase slýchávala trampské písničky – když jsem byla malá, jezdívali jsme do jedné osady na Berounce. Za mlada zpívala s bigbítem a teď zpívá v kostelním sboru. Myslím, že je to celkem slušný průřez žánry. Všechno se to tak nějak smíchalo s tím, co jsem poslouchala v pubertě a potom na konzervatoři. A teď je z toho taková moje pouliční směs.

Zpíváte často o velmi intimních věcech, mimo pódium však působíte spíš plachým dojmem, případně velmi věcně. Chráníte si tak své vnitřní „já“, je to nutnost, sebeobrana?

Všechno, co chci říct, říkám ve svých písničkách. To jsou sdělení. Jak a s kým, proč a za kolik – to je moje věc. Je to soukromí. Kdybych ho začala sdílet, nebude v tom žádné sdělení, ani poselství, jen se začnu účastnit povrchního a bulvárního kolotoče, jehož jediným cílem je zajistit si popularitu, slávu a peníze. Krom toho si myslím, že takový veřejný život příliš neprospívá intimním a opravdovým vztahům, tvorbě, duchovnímu rozvoji, ani duševnímu zdraví.

Skoro do třiceti o vás lidi nevěděli. Kdy přišel – podle vás – ten obrat a co ho zapříčinilo?

To mi dodnes vrtá hlavou. Já si nejsem vědoma ničeho, čím bych se o to přičinila. Podle všech pravidel šoubyznysu bych prorazit neměla. Nechodím na ty správné večírky, do těch správných pořadů a dělám si naprosto nepředvídatelně co chci. Je to záhada.

A opravdu jste nikdy nebyla v pokušení využít té popularity a ubírat se ve své kariéře méně strmou cestou?

Ne. Já dělám přesně to, po čem toužím. Proto nejsem v žádném pokušení.

Vaši snahu chránit si soukromí a svou muzikantskou suverenitu už některé zlé jazyky podezřívají z cíleně budované anti-image. Nebojíte se, že se může časem přihodit opak: že o vás přestane být zájem?

To se může stát. Na světě je jen jedna jistota: že zemřeme. Všechno ostatní je nejisté a každá situace se může změnit během vteřiny, stejně jako celý život. Nic netrvá na věky a v tom je vlastně ta útěcha a úlevnost, že všechno jednou skončí, ať je to dobré, nebo špatné. Krom toho, jak jste se již zmínil, až do třiceti o mně téměř nikdo nevěděl, takže je tu poměrně dlouhá doba, kdy jsem se hudbou neživila a jak je vidět, hlady jsem neumřela. Proto si myslím, že bych si dokázala najít i jinou náplň života a obživu, než je muzika. I když raději bych samozřejmě u hraní a skládání zůstala.

Budete ještě letos koncertovat? Jaké jsou vůbec vaše nejbližší plány?

První letošní koncert mám naplánován na 17. října do Městské knihovny v Praze. Začnu vystupovat opatrně a pomalu, nejprve budu zkoumat, co to udělá s mým potomkem. A mé nejbližší plány? Sice už mám rozpracovaná témata a námět na další desku a několik nových písniček, ale nejvíc mě teď bere tento plán: vstanu od počítače, nakojím a budu se snažit udrndat své dítě k spánku. Krásný program!

MILAN ŠEFL

Foto Richard Procházka a Ivan Prokop