číslo 37 / 2007

Jak to vidí

Jiřina Šiklová, socioložka

Norimberský trychtýř neexistuje

Začala škola. Na prvním stupni zase učitelé rozcvičují jemnou motoriku dětí kolečky a čárkami, z nichž postupně vznikne jednička. Příměr pravící, že jednička se podobá biči, už asi nepoužívají, protože většina dnešních dětí bič nikdy neviděla. Pedagogové zato velmi dobře vědí, co se mají žák, žákyně, student či studentka naučit do konce října, a co mají zvládnout do Vánoc. Ten koloběh se totiž stále opakuje.

Po převratu jsem se vrátila k přednáškám na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a velmi dobře si pamatuji, jak jsem vždy zkraje listopadu kontrolovala, co všechno už mám takříkajíc „za sebou“, tedy, co jsem již odpřednášela. Bylo to každý rok stejné: Rádlova Válka Čechů s Němci, životní cykly dle Junga a Eriksona, v přednáškách ze sociální gerontologie informace o demografické struktuře Evropy.

Jako holku mne mnohokrát napadlo, jaká je škoda, že každá generace musí procházet podobným cyklem předávání znalostí – znovu a znovu. Proč se vědomosti  nedají předat další generaci komprimovaně, vcelku, proč je nelze zdědit jako rozestavěný dům nebo částečně obdělané pole. A proč ztrácet čas studiem předsokratiků, Hérakleitem, nominalisty a realisty!

Vzpomínám si, jak jsem coby studentka na fakultě obdivovala profesorku Miladu Paulovou pro její znalosti o Byzanci, Jiřinu Popelovou za její renesanční rozhled, a další a další skvělé pedagogy: Siebenscheina, Grause, Polišenského... Přála jsem si, aby někdo prostě přesadil jejich znalosti do mé hlavy a já mohla „jet dál bez zdržování“. Pokračovat tam, kde oni skončili.

Poznání a učení je ovšem také redukcí poznaného a rozlišováním, co je ze subjektivního hlediska důležité, zapomínáním nepodstatného. I proces zapamatování je vlastně interpretací faktů. Převzetí znalostí toho druhého by tedy bylo i převzetím jeho hodnocení. A tak bychom se místo rychlého pohybu vpřed točili v kruhu.

Přijmout a přejmout znalosti jako jakousi neutrální surovinu, ze které mohu něco originálního vytvářet, aniž jsem sama ušla cestu poznání, zkrátka nejde. Generace se proto pokaždé – i když se to v té první třídě tak nejeví – učí něco jiného, a tak postupně místo dialogu mezi prarodiči, rodiči a vnuky dochází a bude docházet jen k vzájemnému poučování.

Norimberský trychtýř, jak známo, neexistuje, a tak se děvenky a kluci na celém světě stále učí vše od začátku. Škoda, jinak to nejde. Nebo jde a my tom jenom nevíme?