číslo 37 / 2007

Jak to vidí

Jindra Klímová, publicistka

Co nelze vyčíslit

Jistě mi dáte za pravdu, že naprostou většinu národa denně zajímá předpověď počasí. Není divu, je proměnlivé, nespolehlivé, nevyzpytatelné a může udělat náhlým překvapením škrt přes všechny krásné a promyšlené plány. Taky je drze globální, a tím pádem málo ohleduplné k lokálním zájmům a potřebám. Počasí prostě vždycky bude takové a nic s tím neuděláme. Nemáme na něj ty správné páky. Družice nezmohou víc než všechno to dění jen sledovat. Takže se taková předpověď obyčejně vezme na vědomí, ať potěší, nebo rozčílí.

Dlouho si lidstvo myslelo, že si může všechno zařídit podle své představy alespoň v záležitostech, o kterých rozhoduje samo. Jenomže lidská povaha je jako to počasí. Tlaky v ní jsou také nevyzpytatelné. Zničehonic se objeví mraky, začnou šlehat blesky a nabitá atmosféra překvapí rozmanitostí i dopadem. Objeví se malé rozmíšky, velké střety, diplomatické bouře a dokonce i války. Všemožné vnitropolitické i zahraničněpolitické komentáře většinou sice takovou situaci rozebírají a snaží se i nastínit možná východiska, ale co bude, nelze ani změřit, ani vypočítat. Najednou je tu něco, co člověk jen tuší, co cítí. Ovšem jen v případě, že přemýšlí.

Zdálo se mi, že slyším tuto předpověď: „V nižších vrstvách na našem území nastalo silné proudění, očekává se studená vlna. V současnosti nejsilněji působícím alergenem jsou pochyby, které se nedaří rozptýlit. Biozátěž představuje vysoký stupeň nervozity. Výhled na další období lze charakterizovat jako přibývající nejistotu.“ Tak nějak to znělo. Nedobrá předpověď. Ale je z oblasti, ve které si lidé přece rozhodují sami. Tak proč a jak se to stalo? Nepříznivých vlivů se v poslední době sešlo hned několik najednou. V politice? Ano, v té asi především.

Projednávání národohospodářských financí, které dostalo jméno „batoh“, snad aby celá věc byla lidem srozumitelnější, se proměnilo v téměř komediální taškařici, kdy jeden den platilo to a druhý zas tohle. Společně s financemi se prolínaly osobní averze politiků a vše jako by spělo nikoliv k výpočtům se správnými čísly alespoň pro nejbližší rok, když už ne na delší období, ale hlavně k získání příslibu hlasů pro hlasování v Poslanecké sněmovně. A to co nejdříve, protože přece tlačí nějaký termín! V takových situacích se stává, že i hrdinové se rozpálí jen v tom případě, mají-li jistotu, že se nespálí. A protože každý klan vyžaduje věrnost a klanění, slabší povahy se dají snadno přesvědčit, že jejich ústup od vzdoru byl vlastně povinností k záchraně toho či onoho. Takové jednání rozptyluje alergeny pochybností jako pylová sprška. A to přibyly ještě další. V justici? Ano, i tam. Podivnosti kolem kauzy místopředsedy vlády Čunka, rozpory v názorech státních zástupců, soudců i policistů, nepřesvědčivost argumentů, to všechno vyvolává ze studnice zkušeností vysvětlení, že kdo chce žít na vysoké noze, musí mít i dlouhé ruce. A to se těžko vyvrací.

Ale ve společném prostoru s námi žijí i manažeři světem zběhlí. U nás investovali, u nás chtějí vydělávat a zhorší-li se tahoun ekonomiky, kterým je i vysoká spotřeba domácností, nebude tady prostředí tak přívětivé, jak se zprvu zdálo. Žádný ráj na pohled. A oni si přece mohou vybrat. Svět je velký. Přehnaná nabídka všemožných půjček, které bylo možné tak snadno získat, způsobila, že mnoho rodin je zatížených na řadu let do budoucna. A lidé nejsou stále mladí, zdraví, šťastní a blízko pracovních příležitostí. Strach o dobré zaměstnání bude hrát stále větší roli. Pracovní vytížení bude vyžadováno bez okolků. Už nyní jsou rodiny, které rozvažují, zda v této situaci mít či nemít další přírůstek. Představa avizovaného zdražení energií, potravin, léků, služeb a všeho, čím se tento řetěz návazností prodlouží, musí vést k úvaze: bude se šetřit, bude hůř. Ale jak, o kolik? Bude to ještě únosné či nikoliv?

Vždycky jsem si myslela, že ti, kteří zatouží být politiky, budou srozuměni s tím, že lidé potřebují vědět, co se chystá a proč. Co to bude znamenat. Nevědí-li to, že ztrácejí jistotu. Ze ztráty jistoty roste nedůvěra a nervozita. Kdysi to nazval bývalý prezident „blbou náladou“. A je tu zas, ta zlopověstná nejistota. Jakou má sílu? To nikdo neumí ani spočítat, ani vyčíslit. Komu může taková situace vyhovovat? Snad lidem otrlým, kterým nevadí žít ze dne na den. Snad lidem nadmíru bohatým, kterým neuškodí ani větší ztráta, protože stále ještě budou mít dost. Snad těm, kteří jsou dost prohnaní na vymýšlení podvodů, protože vždycky bude platit, že co je doma, to se počítá. Zvlášť když labyrintem soudů lze přece také prokličkovat! Mysleli jsme si, že už skončila doba, kdy se lidé začali uzavírat do ulit, domů a chalup a přestali mít zájem o veřejné dění. Jenomže i ten zájem se musí jako všechno udržovat. A on je přece tím motorem, který táhne kupředu.

Jedno staré dobré přísloví říká, že nebudeš-li z lidí dělat osly, potáhnou jako koně. Já moc dobře vím, proč jsem začala psát bajky. Však také ty příměry ze živočišné říše si vybavují v poslední době mnozí. Jeden z poslanců se vyjádřil: „V tom schvalovaném rozpočtu aby se prase vyznalo, tak co mi zbývá jiného než hlasovat jako ovce?“ Nu, nechce-li vylézt z ohrady, tak ano. Ale ona statečnost – a říci svůj názor v mnoha situacích statečností je – někdy znamená postavit se na docela jiné místo. Možná čestnější. Ale nechci sýčkovat. Přes všechny předpovědi si myslím, že k nejistotě, která v naší společnosti vládne, se nepřiřadí bojácnost. Že si zástupci malých obcí vybojují, aby se jim nekřivdilo v přidělování financí oproti velkým městům, že si policisté vyřídí, aby jejich kariérní řád ladil s odměnami, zdravotníci pomohou, aby reforma zdravotnictví byla ozdravná a ne otravná, a soudci, aby rozhodování našich soudů bylo jasné, spravedlivé, a tím i výmluvné a poučné pro všechny. Také chci věřit, že dokážeme rozsít trochu vlastenectví a přimět obchodníky k tomu, aby obchodovali s výrobky našich zemědělců a ze světa dováželi jen to, co doma vyrobit nemůžeme. Krásná představa, i přetíženým silnicím by se ulevilo. Docela určitě to bude také chtít zbavit se politiků, kteří si posílají vzkazy přes tisk, rozhlas a televizi. Politiků, kteří v té své poslanecké nebo senátorské práci nijak nevynikají, a přesto si myslí, že nic jiného by ani dělat nemohli. Mohli. A možná by byli prospěšnější a sami se sebou i spokojenější. Prostě – jde o to vychytat všechny mouchy a nedívat se znechuceně, jak jich přibývá. Jako v tom kupletu, který asi ze svých poznámek vymažu, protože říká:

Jak já bych rád, jak já bych rád
zas šel si někam zacinkat...
za všechny krásné ideály,
co se nám na zemi u nohou válí.

Jenomže zvednout je, to snadné není,
to dovedou jen vyšlechtění.
A my jsme ve stádu jen prosté ovečky,
co zvoní zvonečky, co zvoní zvonečky.

Nemůžeme dopustit, aby to byla pravda.