číslo 38 / 2007

Nalaďte si

Svět, vítězství i prohry Miroslava Zikmunda

Stačilo šedesát let a svět, který znal Miroslav Zikmund, je jiný. V Praze nastoupíte do letadla a za pár hodin jste v kterémkoli koutu naší planety. Svět, který zachytila dvojice Hanzelka–Zikmund v téměř sto padesáti dokumentárních filmech a patnácti knihách, je minulostí. Zikmund to ví. Je totiž s tím „svým“ světem nadále v kontaktu. Legendární cestovatel vzpomíná na přírodní lidi z doby kamenné, kteří tehdy neuměli číst ani psát. Když Hanzelka se Zikmundem vytáhli fotoaparát, chovali se domorodci zcela přirozeně, neboť ještě nevěděli, co ta věc umí. Nebyli tak „civilizovaní“ jako Afričané, „kteří, když jsme vytáhli kameru nebo fotoaparát,“ vzpomíná Miroslav Zikmund, „připažili a stáli tam jak ti panáci. V Jižní Americe se lidé chovali jako bychom tam nebyli, bylo to úžasné,“ vybavuje si Zikmund a radostně mu jiskří v očích, když vzpomíná, jak si zapisovali do bloků šuárské výrazy a pak působili jako šamani, když ze svého improvizovaného slovníčku skládali věty. „Oni na nás zírali, poněvadž jsme najednou mluvili jejich jazykem,“ vzpomíná cestovatel na to, co prožil před více než pětapadesáti lety. Bylo to v oblasti, do níž nedávno jeli manželé Šimkovi. Přijeli do Zlína a Miroslavu Zikmundovi předložili list papíru, který ho přímo omráčil. Byl to text ve španělštině vytištěný na počítači: „Pozdrav panu Zikmundovi od předsedy Sdružení šuárských krajových sdružení.“

Rozhlasový dokument o Miroslavu Zikmundovi, který ve středa 19. září ve 21.45 odvysílá Český rozhlas 3 – Vltava, vznikal pět let. Natáčení začalo společným poslechem mnoha minut nahrávek, natočených před mnoha lety v Indonésii, Japonsku a Sovětském svazu. Skončily v archivu a nikdy nesměly být odvysílány. Miroslav Zikmund je slyšel poprvé po čtyřiceti letech a znovu se mu před očima objevovaly polozapomenuté obrazy. I když... v jeho případě o nějakém zapomínání nemůže být řeč. Systematik Zikmundova typu, celoživotně budující ohromný archiv cestovatelské dvojice, byl na natáčení vždy perfektně připraven. Na stole před ním ležely zažloutlé lístky, které s ním sjezdily exotické země. Úhledným písmem na něm jsou poznámky, které zapisoval černovlasý mladík a dnes je drží vrásčitá ruka bělovlasého muže, který vypráví, jako by se vrátil teprve včera. Přívětivý, stále uprostřed nikdy nekončící práce na uspořádávání archivu, na korekturách dalších textů. O svých úspěších i prohrách hovoří otevřeně. Však toho za osmdesát osm let života prožil tolik, kolik by stačilo na několik dalších životů: málem zahynul v pouštních dunách Afriky, filmoval jedno z nejnebezpečnějších přírodních divadel – výbuch sopky, zažil vzestup a slávu i politikou řízený odchod do ústraní a opětovný návrat. To vše poznamenalo i jeho soukromí: rozpad manželství, narušený vztah se synem... Ten se mimochodem rozhodl v dokumentu poprvé veřejně vystoupit.

Při pohledu zpět by Miroslav Zikmund měnil máloco. Je to muž, který hledí před sebe. Je to moudrý cestovatel.

MAREK JANÁČ 

Foto Marek Janáč