číslo 38 / 2007

Navštivte

Jevištní sondy do hlubin trápeného svědomí

Zhruba od počátku nového tisíciletí prosadilo se do celostátního kulturního kontextu brněnské Divadlo U stolu (DUS), vedené hercem a režisérem Františkem Derflerem, od roku 2005 jako integrální součást Centra experimentálního divadla. V řadě odborných anket (naposledy při letošním udělování Cen Alfréda Radoka) získává uznání nejen náročnou nepodbízivou dramaturgií s trvalým důrazem na texty duchovní hloubky, ale především pozoruhodnými inscenačními výsledky. Svědčí o tom i obě poslední premiéry z konce uplynulé sezony.

Konstantní repertoárovou linii tvoří tu dušezpytná díla ruské klasické literatury. Po F. M. Dostojevském (Sen směšného člověka), L. N. Tolstém (Smrt Ivana Iljiče) a A. P. Čechovovi (Láhev je prázdná...) přišla na řadu nedlouhá povídka démonického modernisty přelomu 19. a 20. století Leonida Nikolajeviče Andrejeva Fixní idea (1902), v Brně naposledy nastudovaná Miroslavem Částkem (1974). František Derfler coby scenárista, režisér a dokonce i výtvarník strohého nemocničního pokoje překlad Ludmily Duškové dosti zkrátil a pod názvem Třetí trest zredukoval na výpověď ústřední postavy. U jejích osmi ich-formou psaných listů rozvinul dialogické rysy, takže jí v postavení naslouchajících přihrávačů včetně Derflerova profesora Džembického sekunduje ještě pět aktérů. Zhruba hodinový nonstop večer nicméně zůstává vynikající one-man show Viktora Skály coby doktora Kerženceva, chladnokrevně likvidujícího svého přítele-soka. Nedávný představitel zločinného Macbetha svou koncentrovanou kreaci přesně a detailně strukturuje, v prudkých střizích a ve stále nových rysech demonstruje ambivalentnost „experimentujícího“ intelektuálního vraha z Raskolnikovova rodu. Rafinovaná sebestřednost pronikavého racionalisty neustále balancuje na ostré hraně předem promyšleného simulantského kalkulu a postupně sílícího šílenství, což dezorientuje psychiatrické či soudní protihráče, ale pochopitelně nenabízí jednoznačné řešení ani divákovi. Protagonistovu expresivitu možná až nadbytečně zvýrazňují tři agresivní taneční vstupy, zatímco filozofický protipól jeho destruovaného nitra naznačuje křesťansky soucitná pokora řádové sestry Máši (Marie Durnová).

Existenciální a morální rovinu individuální viny a neodvratného trestu zahrnuje i další repertoárová vrstva DUS, čerpající z českých předloh (B. Bridel, K. H. Mácha, J. Zeyer, J. Čep, J. Durych aj.). Nynější dávno zvažované uvedení Erbenovy Kytice (1853) je ovšem netypické v tom, že tu DUS převzalo (ve zprecizované podobě) již deset let po různých „štacích“ uváděné původně karlovarské nastudování herečky Jany Frankové V poli mnoho bylin stojí... Montáž čtyř notoricky známých balad (Svatební košile, Štědrý den, Vrba a dramaturgicky nejlákavější „antimáchovská“ polemika Záhořovo lože) naštěstí není žádným konvenčním scénickým čtením, nýbrž slovně kultivovaným a zároveň jevištně plnokrevným artefaktem: u centrálního polyfunkčního objektu (pařátovitý suchý strom) se tolikrát analyzované básnické kvality jednotlivých čísel, refrénovitě propojených mytickým motivem neúprosného řádu a nezadržitelného času, dále umocňují zpěvem, dynamizující pohybovou složkou i znakovou prací s rekvizitami (kolo, větve, textilie, barevné hadrové loutky atp.).

VÍT ZÁVODSKÝ

Foto Jitka Taussik