číslo 38 / 2007

Jak to slyší

Petr Pavlovský, publicista

Když je opravdu na co vzpomínat

Není mnoho literárních žánrů, které by médiu rozhlasu tak dobře „seděly“, jako jsou memoáry. Možná i proto, že je to žánr „jen trochu“: na rozdíl od těch skutečných žánrů nejsou totiž paměti dány úplně samy sebou (svou formou a obsahem); konzument potřebuje též spolehlivou informací o jejich vzniku. O tom dostatečně svědčí fenomény jako pseudopaměti (mystifikace) a fiktivní memoáry. Z textu samého realitu a fikci s jistotou nerozlišíme. A právě rozhlas, více než psaný text, je schopen zaručit a zprostředkovat pravost. Obzvláště tehdy, jde-li o paměti takříkajíc autorské, kdy před mikrofonem je sám vzpomínající a mluví pokud možno spatra. Tím dostává akustický vjem punc autenticity, který nenahradí ani sebelepší „čtec“. Zároveň zpravidla nijak zvlášť nepostrádáme obraz. „Mluvící hlava“ bývá na televizní obrazovce nudná, zatímco dobré vyprávění z rozhlasového reproduktoru nikoli. Pořízení nahrávky je přitom relativně levné, technologicky jednoduché, kvalita je dána především „castingem“: pamětníka s vypravěčským darem není třeba nijak pobízet ani mu klást nějaké otázky. On sám ví nejlépe, co a jak říci, zbytek se dokončí při střihu.

Upřímné vzpomínání

Kvalitní memoáry si zaslouží opakování, respektive posluchači si zaslouží dostat znovu šanci. Stanice Vltava má na premiérové i reprízované vzpomínky vynikající pořad Osudy. Dobrý pamětník si samozřejmě musí především pamatovat, ale to zdaleka nestačí. Musí to být také tvor všímavý, schopný oddělit banality od podstatného, a navíc i formulačně schopný. Od literáta to lze samozřejmě předpokládat, i když navíc schopnost zaujmout i mluveným projevem pořád ještě není samozřejmá, kus hereckého talentu tu vlastně také musí být. A tak mě letos v červenci dvanáctkrát znovu a znovu okouzloval brněnský Antonín Přidal (narozen 1935) – hlavně tím, jak se mu podařilo vystihnout velice rozdílná prostředí, ve kterých trávil své dětství, atmosféru protektorátu, třetí republiky (1945-1948) a především jaké svědectví podal z nelehkých dob tzv. čtvrté republiky (1948-1989). Nevyhýbal se ani osobně nepříjemným tématům, životním omylům, intelektuálním selháním.

Paměti loutkáře

V první půli srpna reprízovala Vltava zase paměti Jana Dvořáka (1925 – 2006). Krátce před jeho smrtí je s ním natočila hradecká dokumentaristka Lenka Jaklová, zřejmě v prostorách dílny na jeho chalupě, jak z občasných „scénických zvuků“ a poznámek vyplynulo. Stejně jako u předchozího autora nebylo třeba žádných otázek či jiných vstupů, mluvčí měl vše dobře srovnáno a vypointováno, jakkoli mluvil zjevně naprosto spatra. To samozřejmě neznamená, že vše vyprávěl poprvé, sám jsem již něco znal ze vzpomínek, otištěných v revui Loutkář.

Jan Dvořák, muž dle vlastních slov „celoživotně potrefený divadlem“, byl především všestranný loutkář: herec, režisér, výtvarník „tužkou i dlátem“, dramaturg i autor. Nadto byl i skvělý pedagog (nejenom na DAMU), ředitel královéhradeckého divadla Drak v letech, kdy patřilo mezi naše nejlepší a ve světě nejznámější scény. Vyprávění se zdálo svědčit o bezvýhradně šťastném osudu bez mráčku, ale my ostatní pamětníci víme, že Dvořákovi se dostalo i mnohých ústrků. O jednom z prvních se s humorem sobě vlastním zmínil hned v úvodu, když vzpomněl, jak při nástupu do Divadla S+H se jej Josef Skupa dotázal, zda je členem KSČ. Nečlenství bylo kompenzováno rafinovaným pochvalným výstupním listem z vojny, napůl falzifikátem. Byly tu však i okolnosti nezmíněné. Aby se nestraník mohl stát ředitelem divadla, jakkoli pouze loutkového, to bylo možné právě jen za „oblevy“ v polovině šedesátých let. Hned potom, na začátku normalizace, se J. Dvořák strategicky „uklidil“ do kumbálu dramaturgie, aby divadlo, kde všichni dosavadní straníci byli vyloučeni nebo vyškrtnuti a ZO KSČ už nikdy nebyla obnovena, mohlo přežít, samozřejmě pod novým ředitelem, bohudík relativně slušným kulturtrégrem. Škoda, že tyto memoáry byly pouze pětidílné. Jan Dvořák byl jako vypravěč proslulý a troufám si tvrdit, že v celé loutkářské branži – jak mezi profesionály, tak mezi amatéry – nebylo v posledních desetiletích oblíbenějšího a respektovanějšího člověka.