číslo 38 / 2007

Titulní rozhovor

Ivo Mathé,
rektor Akademie múzických umění

V uplynulých letech jste seděl na různých šéfovských židlích; kterou považujete za nejnáročnější, která vám dala nejvíc zabrat?

Chcete-li pracovat poctivě, dá zabrat každá. Platí to i o Akademii. Zvenčí se často soudí, že vysokoškolský pedagog má dva měsíce prázdnin a spoustu volna. Vůbec to tak není; je tu co dělat celý rok a mnoho hodin denně. Ale přesto: zřejmě pracovně nejvzrušivější a nejintenzivnější pro mne bylo šéfování televize. To je nekončící aktivita, vždyť se vysílá 24 hodin denně 365 dní v roce!

Nepřetržité vysílání jste si na sebe sami vymysleli, zavedlo se přece za vás.

Dnes je to prehistorie. Těžko si už někdo vzpomene, že před šestnácti lety začínala televize vysílat v devět hodin ráno, v poledne byla několikahodinová pauza a končilo se o půlnoci, popůlnoční vysílání bylo naprostou výjimkou. Ale ty změny byly nutné, kvantitou i programově jsme české vysílání přiblížili světovým standardům. Jenže čím víc jsme se přibližovali, tím přibývalo práce. Nepřetržitě běžící kolotoč po celý rok.

To byla opravdu hodně žhavá židle. Ale stejně se mi zdá, že když se začne mluvit o televizi, vždycky ožijete, pořád s ní cítíte jakousi sounáležitost.

Nevím, jestli je sounáležitost úplně přesný výraz. Televize byla a vlastně stále je moje profese. Pracoval jsem v oboru skoro třicet let. To je veliká časová plocha, navíc dosud o televizi přednáším. Dokonce i v „hradním“ období, nebo když jsme dělali Etiketu – pořád jsem měl na FAMU televizní seminář. Jsem tudíž s  problematikou televizního programu a produkce spojen, píšu o ní, i když teď málo, nemám na to čas, ale snažím se sledovat vývoj.

Všechny pozice, v nichž jste se dosud ocitl, mají jedno společné: jsou manažerské, a to na horních příčkách managementu.

Mají ještě něco společného, a na to jsem docela hrdý: vždycky šlo o službu veřejnosti. Česká televize, Pražský hrad i Akademie múzických umění jsou veřejnoprávní korporace sloužící vzdělávání a výzkumu, nikoli komerční podniky. Tvrdím, že o to složitější bývá tyto instituce řídit, protože tu neplatí jednoduchá pravidla zisku, nákladů a výnosů, případně produktivity. Ani v dnešní České televizi by tato industriální pravidla neměla platit.

Židle pod vámi se mění, měníte se i vy?

Určitě stárnu, a to je mi líto; potřeboval bych mít energii z počátku devadesátých let, motivace byla tehdy obrovská. Do té doby jsem se jako produkční zábavných pořadů hlavně snažil mít čisté ruce, to důležité v práci, a tím pádem v životě přišlo až potom, vlastně ve čtyřiceti. Všechny síly a veškerou energii jsem od počátku věnoval zavádění televize poskytující službu veřejnosti.

Nemáte někdy problém s tím, že institucím, které jste řídil, dál v duchu velíte, sledujete jejich provoz a říkáte si, tohle bych v prezidentské kanceláři nebo na Kavčích Horách dělal líp?

Rozhodně ne, ale kritický pohled na některé kroky svých nástupců samozřejmě mám. Ani to jinak nejde. Navíc ani v jedné své předchozí pozici jsem neměl pocit, že bych stačil uplatnit úplně všechno, co bych chtěl, mohl a dovedl. To je naprosto logické. Já si v roce 1998 nemyslel, že bych mohl a měl být ještě dalších šest let ředitelem České televize, to by bylo asi opravdu moc dlouhé funkční období, ale řekl bych, že takové tři čtyři roky jsme ještě měli mít možnost leccos dotáhnout. Co jsem se naučil za pět let na Hradě, to jsem také ještě nemohl beze zbytku uplatnit. Je to určitě škoda, nemyslím, že by měli noví šéfové dělat vše stejně, ale když je nějaký problém, mohli by si poslechnout názor svého předchůdce.

Václav Havel nedávno řekl v Uherském Hradišti, že vždycky tu po nás cosi zůstává, nic se neztrácí. Což platí i pro pozitivní stopy na pracovišti, ne?

Snad ano, ale stává se, že nově přicházející lidé se chtějí vymezovat vůči minulosti negativně, všechno co bylo, tedy i to dobré, popřít. Myslí si, nebo to aspoň často tvrdí, že všechno před nimi bylo špatně. Neboť oni jsou přece lepší. Zažil jsem to osobně s novým vedením České televize a trochu i prezidentské kanceláře. Čas ovšem někdy ukáže, že to tak není, a noví pánové občas pokračují ve věcech, které byly dobře nastavené a prověřené. Ale ty první, někdy velmi svalnaté řeči bývají destruktivní. Někdy se dělají změny – a teď to myslím obecně – se škodlivou razancí.

Zvláště v prezidentské kanceláři se začalo hlasitě kritizovat a „uklízet“ tak vehementně, až se vymetly i užitečné a pěkné věci. Třeba část zařízení a výzdoby, nebo hudební festival Struny podzimu.

Strun podzimu je veliká škoda. Myslím, že jde obecně o velký problém úřadů: žádné ministerstvo, žádný resort dnes nemá pevný aparát; takže každá změna ministra znamená zároveň taky výměnu náměstků, ředitelů odborů, mluvčích. Je to nezdravé a nám daňovým poplatníkům se to nevyplácí. Úředníci – Hrad nevyjímaje – jsou lidé provozní, měli by tam tedy pokud možno být stále stejní, pokud k výměně není jiný důvod než nový šéf. Ale příčinou personálních změn bývá často jen osobní kapric. Nebylo proč vyhazovat z Hradu ani Struny podzimu, ani například některé výstavy. Vždyť tu existoval promyšlený výstavní program. Velké expozice se připravovaly mnoho let dopředu, například smlouvu s newyorským Metropolitním muzeem jsme uzavírali na šest let, tedy na dobu delší než je sám prezidentský mandát. Když se kupříkladu rozhodovalo o Salmovském paláci, byla to dlouhodobá záležitost, na které se pracovalo dvanáct roků.

Co soudíte o současném stavu České televize?

Mám obavy. Vím, že se musím oprostit od srovnávání s počátkem roku 1998, kdy byla úspěšná i hospodárná, ale stejně si myslím, že současné jakési industriální pojetí České televize je nešťastné. Hospodárnost ano, ale nikoli na úkor diváků. Platíme televizní poplatek za programovou službu, nikoli na zlepšený hospodářský výsledek, jímž je motivováno vedení. I proto mi vadí honba za sledovaností, programová neujasněnost, soupeření se soukromými stanicemi a jejich kopírování.

Nekritizujete moc tvrdě?

Kopírování je asi tvrdé slovo, ale když dnes už opravdu málem nelze jednotlivé stanice od sebe rozeznat! Jsou si podobné, včetně vnějších znaků – například programové skladby, zpravodajství či nové vizuální podoby. Není třeba dobré, že se Česká televize zbrkle vzdává své tradiční, byť trochu archaické vizáže, ostatně někdy v roce 1997 již byla v celkovém svém designu mnohem pokročilejší než dnes; Coca Cola má taky snad sto let staré logo, ale nezbaví se ho, ctí tradici a zná její cenu.

Z vývoje České televize tedy nemáte radost?

Připomíná mi Československou televizi těsně před revolucí - někdy v roce 1988 nebo 1989. Mamutí redakce, v nichž není žádná odpovědnost a které jsou málo otevřené podnětům zvenčí. Nezdravé prostředí. Nejasná programová skladba. Původní záměr, že ČT 1 představuje rodinný program a dvojka je pro náročnějšího diváka, je třeba přehodnotit – navíc ani není dodržován, dneska panuje naprostý zmatek, zpravodajství vidíte na jedničce, na dvojce i na ČT 24, sport dokonce na všech čtyřech programech, člověk vůbec neví, s jakým záměrem jsou ty kanály uspořádány. Už i Nova přišla se zprávami přesně v pět odpoledne a získává tak diváky. A v České televizi, kde se to nabízí, kde mají všechny možnosti a dnes už i peníze, na časové osy takřka rezignovali. Zabývají se sami sebou, myslí na své prémie a příjmy, stali se samozásobiteli.

Raději něco radostnějšího: Jak vnímáte, že váš někdejší šéf exprezident Havel je stále velmi populární, „berou“ ho i mladí lidé, ať přijede na Letní filmovou školu nebo na rockový festival do Trutnova?

To je opravdu báječné. Je-li Václav Havel ikonou, pak pro mladé lidi jednoznačně sympatickou, protože měl vždycky nekonformní myšlení. Včetně období prezidentského. Nikdy nezapadl do žádného klišé. A to mají mladí lidé rádi, protože jsou sami přirozeně nonkonformní. Havel i ve svých sedmdesáti letech probouzí jejich nadšení. Je to vzácný dar, tak vzácný, že si to on sám možná ani neuvědomuje.

Jistě znáte Havlovu novou hru Odcházení, o které se tolik mluví. Jaká je?

Četl jsem ji. Je to dobrá hra, kompaktní a skvěle napsaná. Je vidět, že ji autor psal dlouho. Líbí se mi. Někteří soudí, že je nejlepší, jakou dosud napsal. To já nevím, podle mne nelze porovnávat to, co napsal v roce 2007 s tvorbou před čtyřiceti lety. Taková srovnání kulhají. Drama nelze poměřovat a bodovat jako krasobruslařský výkon. Peripetie kolem uvedení nechci komentovat, jen si myslím, že tu nemáme jen dvě či tři pražská divadla, ale třeba taky scény v Hradci Králové, Brně nebo jinde. Myslím, že Odcházení bude určitě uvedeno a vůbec by mi nevadilo, kdyby to bylo mimo metropoli.

Sedíte na své dosud nejprestižnější židli – akademická funkce je bezesporu velmi vážená, ale přesto – vážně se vám tak líbí, že na ní trávíte celé prázdniny?

Asi mám trochu jiný pohled na svou práci než většina lidí v akademické obci. Možná proto, že jsem strávil většinu života jinde. Já nikdy nebyl příznivec dlouhých dovolených, ani jsem jich moc nemohl mít, v televizi už vůbec ne, vždycky to bylo nanejvýš pár dnů. Předpokládá se, že v létě jsou školy prázdné, ale podle mne není dobře, když se na vysokých školách pojímají prázdniny v jakési kopii škol nižších stupňů. Na vysokých školách kromě výuky běží věda a výzkum. Navíc, některé granty, rozvojové projekty či sama aktualizace dlouhodobého záměru školy se musejí podávat k 1. říjnu. To znamená, že na tom musíte celé léto pracovat. V létě se taky pořádají – na školách uměleckých, ale nejen zde – workshopy, letní školy a kurzy, sami jsme spolupořadateli různých akcí. Podílíme se třeba na festivalu Letní Letná, v průběhu léta proběhl i divadelní festival organizovaný naší DAMU – Zlomvaz či Fresh Film Fest.

Co vám v organizaci vysokých škol nevyhovuje?

Jedním ze signifikantních jevů vysokého školství od devadesátých let je odstředivost, nebo spíš extrémní samostatnost fakult. Dostaly velké pravomoci a mají malou odpovědnost. Tu má však rektor ve všech ohledech. Je to zvláštní situace, která se musí zřejmě změnit. I autonomní univerzity budou muset být řízeny efektivně, byť osobami zvolenými akademickými orgány samotné školy. Všichni to vědí, i příslušné ministerstvo, a konstatovala to i komise ze zahraničí.

V posledním desetiletí se rozmnožily různé umělecké školy, hlavně filmové či divadelní vyšší, střední, dokonce i vysoké. Není to pro AMU konkurence?

Výběr škol je opravdu veliký, a je to tak správné. Záleží na uchazečích, co si zvolí. Já se bojím používat slovo konkurence, ale umělecké vzdělávání v každém případě už dávno není monopolem AMU, AVU a VŠUP či brněnské JAMU, vznikají umělecké obory na mnoha dalších veřejných vysokých školách. Zda je to ideální, to nevím, ale v každém případě existuje konkurence či alternativa jak ve veřejném, tak v privátním školství. Kvalita ovšem bývá někdy různá. Avšak žádný náš absolvent si nemůže myslet, že automaticky dostane práci, i když diplom z AMU nebo JAMU má prestiž. Absolutorium jiných škol patrně tolik neznamená – už vzhledem k našim přísným přijímacím zkouškám. Ale jistě platí, že chodí po světě víc lidí s diplomy, než tento svět unese.

Co se vám v rektorské funkci zatím povedlo?

Mám radost z toho, že se podařilo sehnat nějaké prostory navíc, což je na Praze 1 zázrak; to ovšem považuji spíš za obrovské štěstí než úspěch. Přešli jsme na modernější způsoby hodnocení, AMU se víc otevřela zahraničním studentům, čistí se ekonomicky. Snad se podařila i trochu větší integrace školy, všech tří fakult. Přitom je vidět, jak je propojování a spolupráce úspěšnější, když ji dokážou uskutečňovat studenti sami, aniž by se jim to nařizovalo shora.

Nedávno jste se vrátil z festivalu studentských filmů Fresh Film Fest. Jaký byl letošní ročník a jak jste spokojen s  tvorbou studentů FAMU v konfrontaci s ostatními zahraničními školami?

Na Fresh Filmu nebyl v hlavní soutěži ani jeden film z FAMU, ale se zastoupením v dalších sekcích a hlavně ze samotné organizace a průběhu festivalu mám velikou radost.

Co si myslíte o kvalitě naší příští filmařské generace?

Máme bezesporu talentované studenty, to určitě, ale budou to mít stále těžší, protože svět je propojený, čím dál víc se všem otevírá, konfrontace dnes probíhá skutečně globálně. Nic a nikdo není daleko, existuje neuvěřitelná zásobárna mladých tvůrců od Dálného Východu, přes Asii po Jižní Ameriku. Myslím, že my Evropané to budeme čím dál těžší ve všech – nejen – uměleckých oborech. Je nás vlastně jen hrstka, která historicky byla a stále je schopna generovat hodně talentů, ale nevím, zda je záruka i do budoucna. Pro nás z toho vyplývá, že musíme naši školu – a tím myslím celou AMU – ještě víc otevřít světu a vystavit se poměřování. Už proto, že možností a alternativ je hodně a naši studenti o nich musí vědět, víc cestovat, neuzavírat se doma. Už nikdy nebude tak jednoduché prosadit se ve světě umění, jako bývalo.

Nemyslíte, že český film se i v těžké konkurenci přesto celkem prosazuje? Že svět o nás ví?

Nedokážu říct, jestli o nás svět ví. V odborných kruzích jistě ano, včetně filmové kritiky, ale o nějaké mimořádné známosti české kinematografie bych si prosím v současné době nedělal iluze. Myslím, že s podobnými starostmi jako jsou ty naše je kolem nás víc: maďarská, polská, v poslední době třeba velmi úspěšný rumunský film. Je to určitě i výsledek pomoci filmu ze strany státu, která se tam poskytuje a která u nás naprosto chybí. Neexistuje tu šestnáct let a je tudíž zázrak, že se náš film pořád drží. V určité době ho zachránila Česká televize, když jsme s podporou filmu kdysi začali. Ale zásadně je kinematografie stále poznamenána nedostatkem prostředků; ve státě s deseti miliony obyvatel nemůže film bez státní podpory slušně žít ani při relativně velkém komerčním úspěchu. Když na film přijde k milionu lidí, pak se teprve pokryjí náklady – což je zhruba padesát milionů korun – a začne vydělávat. Přitom rozpočet padesáti milionů, který je u nás považován za značný, je v evropských podmínkách považován za nízkorozpočtový film.

Na Pravidla lži, který jsou kvalitou významná, ale žádný kasovní trhák, přijde pár desítek tisíc diváků. Náklady na výrobu to patrně nepokryje. A přitom je třeba, aby takové filmy vznikaly.

Problém je v tom, že film je průmysl a byznys, ale zároveň taky uměním. Mnohé filmové produkty světového průmyslu samozřejmě jasně zapadají do tržního hospodářství, ale jsou zároveň i takové, které tam nebudou zapadat nikdy. Stát je povinen vymyslet nějaký systém, aby nekomerčním projektům pomohl. Nejde tu přitom o žádné velké peníze. Když se našinec podívá, co všechno stát podporuje, co subvencuje – od zemědělců po pivovary –, ve srovnání nepatrná podpora filmu by ho určitě nezruinovala. Je hanba, že se tak neděje. Je to smutné nejen ve srovnání třeba s Maďarskem, kde je podpora kinematografie dobře legislativně ošetřena, ale upřímně řečeno trochu i v porovnání s jinými uměleckými obory. Národní divadlo i Česká filharmonie vždycky měly státní subvenci, Národní galerie taktéž, ale na pomoc filmu stát jakoby úplně rezignoval. Kinematografii zbyly jen ty malé peníze, které se „vymáčknou“ ze starých barrandovských filmů. Ale s těmi šedesáti miliony určitě nelze udržet při životě kvalitní hraný, animovaný či dokumentární film a podpořit třeba i artová kina, která by si to taky zasloužila.

Nedá mi to, abych se spoluautora televizního cyklu Etiketa aspoň na závěr nezeptala: Jak byste charakterizoval výraz noblesa?

Snoubí eleganci ducha i vzhledu a je to souhrn morálky, slušného chování a charakteru. Je to vlastnost, kterou už tady mnoho lidí nedisponuje, řekl bych, že jenom hrstka navíc ve vyšším věku.

To nezní příliš povzbudivě. Máte aspoň radost, že se váš pořad Etiketa v televizi, na DVD a jako knížka dobře ujala?

Samozřejmě mám. Nejsme s Láďou Špačkem a Petrem Studenovským jediní autoři, kteří se tohoto tématu chopili, tuším poprvé se ho v televizi výtečně ujal Karel Pech na sklonku šedesátých let. Ve svých scénářích zvolil velmi originální přístup. Pak byla etiketa dlouho tabu, dokonce si nevzpomněl nikdo ani v devadesátých letech. Možná proto, že lidé měli na starosti jiné věci a toto téma jim nepřipadalo důležité. Když na ně náhodou někdo upozornil, byl považován za staromilce či snoba. Když jsme přišli s nápadem televizního seriálu, zřejmě byl pravý čas, navíc televize má moc oslovit široké publikum. Co se snad také podařilo. Lidé se na mne dodnes obracejí s různými dotazy, třeba: Myslíte, že je možné v poledne si vzít na svatbu smoking? A občas mě v souvislosti se školou napadne, že by nebylo na škodu, kdyby například muzikanti měli pár přednášek o etiketě a oblékání. Vždyť to budou vlastně celý život potřebovat!

AGÁTA PILÁTOVÁ

Foto Jarka Šnajberková