číslo 38 / 2007

Jak to vidí

Leo Pavlát,
ředitel Židovského muzea v Praze

Mít a nemít problém

Slyšíme to dnes a denně: Z rozhlasu, televize i novin se stále znovu a znovu dozvídáme, že veřejní a spíše přímo političtí činitelé „nemají (s tím či oním) problém“. „Co říkáte tomu, že jste jako starosta města podepsal smlouvu bez výběrového řízení s firmou, která patří vašemu synovi?“ ptá se třeba novinář. „S tím nemám problém,“ odsekne funkcionář a všechny další dotazy odbude s tím, že už přeci jasně odpověděl. „Považujete za správné, že jste jako zaměstnanec státní společnosti uzavřel pro stát nevýhodnou smlouvu s firmou, do níž jste vzápětí odešel pracovat?“ zní otázka jiného novináře a i v tomto případě si mohl ptaní ušetřit. Dotyčný přeci ani tentokrát s něčím takovým „nemá problém“.

Stejný obrat by se mohl objevit v desítkách jiných souvislostí, a děje se tak zpravidla v nepěkném kontextu: Tam, kde je ve vzduchu nepravost, zneužití čehosi, kde „ruka ruku myje“ a platí „malá domů“, všude tam zní unisono „nemám problém“.  Je to ohavné spojení, zároveň vyhýbavé a neosobní, svým způsobem technické sdělení, jehož pravým smyslem není nic jiného než zastřít skutečnost. „Nemít problém“ je v politice diplomatickým ekvivalentem odseknutí „dejte mi pokoj“, „v čem se to chcete šťourat?“ či „o tom se s vámi nebudu bavit“.

Ne že by politici neměli čas od času na vyjádření v tomto smyslu  právo – a každý by je pochopil. Bulvár chce vědět, zda poslanec nemá přílišnou zálibu v pastelových kravatách? Zda není divné, když tráví dovolenou doma, zatímco jiní jezdí k moři? Proč si bere na recepci nejdříve zákusek a teprve pak předkrm? Nu, v konfrontaci s otázkami takového novinářského důvtipu se přímo sluší všem těm šípům, ahům, bleskům a superům dát jednoznačně najevo, že je rozdíl mezi zvídavostí a přidrzlou vlezlostí, mezi informováním veřejnosti a oslovinami.

Kupodivu však, tváří v tvář takovým dotazům veřejní činitelé k jindy spásnému „s tím nemám problém“ nesahají. Naopak. Na rozdíl od toho, co třeba jen vzdáleně zavání aférkou, zeširoka pojednají o svém oblečení a ctěnému voličstvu doporučí i svého oblíbeného krejčího. Poeticky pohovoří o provoněném lese a typicky české lásce k houbaření, přiznají se, že drží dietu, jejíž účinnost spočívá v požívání pokrmů v obráceném pořadí, než je běžné. Neboť – a to je podstatné – občas je třeba ukázat, že politik, zvláště ten z vysoké politiky, se od voličů vlastně neliší, že i on má své všední radosti a starosti.

Jenže marná snaha. Ti, kterým jsou vlastně takové vzkazy určeny, se zhusta dívají na svět jinak než do médií promlouvající politik. Nepolitik málokdy řekne „s tím nemám problém“. Naopak, běžně uslyšíte, že lidé problémy mají. Se zdravím, vztahy,  prací, penězi. „Mít problém“ znamená, že máme co činit s něčím neodkladným, co nesnese strpení. „Nemít problém“ naproti tomu zůstává prázdnou floskulí, jedním z mnoha příkladů politické kryptomluvy našich dnů. Jejím strůjcům vděčíme i za jiná obohacení našeho jazyka – spojení ve stylu „není na pořadu dne“, „řešení v horizontu (dnů, měsíců či roků)“, „vnímání signálů“, „různých alternativ ve hře“.

Když politiky slyším takto mluvit, jako bych slyšel vzkazy ze světa, v němž se snad opravdu věří, že slovy se lze vylhat ze skutečnosti. Slova jsou však se skutečností propojena, mají obsah. Tak i problém. Je spornou otázkou, tím, co je zauzleno, co zůstává oříškem, úkolem, nevyřešenou věcí, zapeklitou záležitostí. Řecký původ slova „problém“ dokonce odkazuje k něčemu, co jsme my sami hodili (balló = házím) – v určité době, na určitém místě. Je naivní si myslet, že co letí, nedopadne.