číslo 38 / 2007

Jak to vidí

Petr Koudelka,
spisovatel a publicista

Nenávist není program

Už zase se mluví o rozdělení republiky. Jako by nestačilo, že jsme rozdělili Československo, máme se dělit dál. Není prý vyhnutí. Už příliš dlouho jsou na politické scéně přesně vyrovnané síly, ochromuje to parlament, znemožňuje to fungování demokracie a musí se s tím něco dělat. Melčák a Pohanka tu nebudou věčně, věc si vyžaduje systémové řešení. A tím řešením je – rozdělení republiky.

Je až příliš zřejmé, že u nás žijí dvě stejně veliké skupiny obyvatelstva, které se navzájem nenávidí. Kdyby někdo usiloval o nejstručnější charakteristiku našich poměrů, dospěl by právě k této větě.

„Nejhlouběj, chudý, vidím nenávist,“ napsal Jiří Wolker o návštěvě dělníka u rentgenu. To však už dávno neplatí, nenávist zaujala první místo v obou vrstvách, u úspěšných i neúspěšných. Nenávist, alespoň v jakési nepřiznané podobě, diktované ministerstvem zdravotnictví, chová i lékař k pacientovi u rentgenu.

Společnost se rozdělila na dva tábory a ty se jenom ze setrvačnosti přiřazují ke dvěma velkým politickým stranám. V žádném případě to není pravice a levice, v tom má politolog, filozof a sociolog Václav Bělohradský pravdu, jen dvě nepřátelská seskupení, která využívají masy, aby mohla projevit svou nenávist. Že jde o nesmiřitelnou nenávist, o tom svědčí jak projevy politiků, jejich osobní zaujetí, které jde mimo programy politických stran (pokud nějaké programy existují), tak vynalézavě zlé články a vystoupení novinářů zastupujících obě strany. Není kam ustoupit, říká si nezaujatý pozorovatel.

Proč je u nás hlavním hybatelem neústupnost a nenávist? Teď nechci argumentovat naší národní povahou, která vždy potřebovala nepřítele k vymezení vlastní identity, to je ostatně běžné i u jiných národů. Hlavní příčinou je paradoxně to, co by nás mělo od všeho zlého zachraňovat: to, že je u nás demokracie. Ano, Platón by se divil, že v našich dobách rozhoduje většina a ne jako v jeho ideálním státě moudrý vládce, který ví, co je dobré a co zlé. A to ještě Platón netušil, v co se tato většina promění. Jak může mít ve světě konzumentů, loktařů a korytářů (protože nám jde přece o konzum, o ostré lokty a dobré uplatnění) většina nějakou kvalitu? Nemá kvalitu ani ve veřejnosti, ani v politických zastoupeních, jako je parlament.

O tom, že většina nemá a logicky ani nemůže mít nikdy kvalitu, bylo napsáno hodně přesvědčivých slov. Politika byla – a čím dál víc je – způsob, jak využít masu pro páchání nepravostí (například pro neúměrné a nezasloužené obohacení nebo pro prosazení krátkodobých a malicherných cílů). Masa neboli většina je vždy spojena s nepravostmi, se zlem, s nenávistí. Musí mít totiž nepřítele a cíl – rozbíjet. Cílem masového hnutí je rozvrat, rozvrácení společnosti s myšlenkou, že později se uspořádají poměry jinak, řádně. Husitství bylo rozvratem a rozkrádáním ve jménu náboženských změn, revoluce 1918 byla rozvratem a rozkrádáním ve jménu národního státu a Únor 1948 rozvratem ve jménu socialismu. Že destrukce byla ve větší míře, než by si člověk představoval, spojena i se sametovou revolucí, je také prokazatelné. Většina rovná se cosi živelně destruktivního. Jen jednotlivec je schopen autentického, reálného dobra.

A my jsme opět postavili náš společenský systém na diktátu většiny! Nic lepšího prý nemáme. Pokud z ideálu demokracie (ve smyslu antickém) ještě něco zbylo, pak jedině pseudolegitimizovaná vláda většiny, která se změnila v tupou masu snadno manipulovatelných spotřebitelů. A takovou vládu si máme nechat líbit? Jak dlouho ještě?

V našich poměrech se ještě ke všemu demokratický mechanismus zasekl a místo pokojného střídání „dvou většin“, jako je tomu v Americe, se postavily „dvě většiny“ proti sobě a začaly se nenávidět. Jsme zablokováni v nenávisti.

Co budeme dělat? Tak se často ptají čtenáři a chtějí slyšet rozumné a konkrétní návrhy. Už mají dost drsných analýz, z nichž tak jako tak čiší zoufalství a bezvýchodnost. Čtenáři mají právo na řešení. Nuže, pokusme se o ně. Jestliže proti sobě stojí dva tábory v zavilé a neústupné nenávisti (a zablokovaly nám politiku), dva tábory, nicotné a neschopné, o nichž lze s úspěchem pochybovat, že by vítězství jednoho nebo druhého přineslo očekávané ulehčení a spravedlivé uspořádání poměrů, pak se nabízí možnost uvažovat o třetí síle. Zatím aspoň teoreticky. Třetí síla by měla být založena na opaku k nenávisti. Možná někoho překvapím, ale za opak nenávisti nepovažuji lásku, stejně jako nepovažuji za protipól života smrt, ale jiný život, v širších a mohutnějších dimenzích. Protipólem nenávisti je podle mých představ smír. Budujme třetí sílu jako společnost smíru, a protože jsme takoví konzumenti a ještě dlouho nám bude hodně záležet na věcech a majetku, budujme společnost sociálního smíru.

Hnutí, společenství nebo jinak pojmenovaná struktura sociálního smíru bude stranou úspěšných a neúspěšných. Vím, že neexistuje pravice a levice a také neexistují chudí a bohatí, jsou jen úspěšní a neúspěšní. Úspěšní budou toto hnutí podporovat, budou odevzdávat velkou část svého bohatství, protože je v jejich zájmu zabránit blížící se katastrofě. Nerovnoměrné rozdělení národního majetku, stále větší rozdíl mezi úspěšnými a neúspěšnými vyvolává neúnosné napětí, z kterého vzniká touha po změně. Není to tak, že by chudý bezdomovec nebo žebrák páchali zločiny, dokonce ani nezaměstnaný, který beznadějně hledá práci, ale z masy neúspěšných všeho druhu povstává nápad krást a popřípadě i vraždit. Úspěšní se podílejí na třetí síle, protože zachraňují svět před pádem do propasti, zabraňují revoluci, výbuchu zloby a násilí. Dělají to pro sebe.

Neúspěšní se k třetí síle přidávají, protože je to pro ně výhodné. A tak se chopí třetí síla moci v příštích volbách a uspořádá společnost podle zásad sociálního smíru. (Ne jako většina, ale jako třetí síla.)

Jestliže se to nestane, pak zbývá první možnost: rozdělit republiku mezi ODS a ČSSD. Ale toho stěhování!