číslo 39 / 2007

Dívejte se

Dějiny jako chaos a náhodné souvislosti

Dokumentarista Karel Vachek vyvolává protichůdné postoje – někteří jej zbožňují div ne jako věrozvěsta nového filmařského náhledu, druzí jej stejně nadšeně zatracují jako beznadějného chaotika, jenž se utápí v nesrozumitelných, obtížně sledovatelných konstrukcích. Taková rozporná hodnocení si odnesl i Vachkův poslední snímek Záviš, kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance a Tatiho Prázdnin pana Hulota aneb Vznik a zánik Československa (1918–1992). Teprve zásluhou České televize se dostává k většímu počtu diváků, než kolik jich bylo ochotných vydat se na ojedinělé projekce v kinech. (Film uvede ČT 2 v úterý 25. září ve 23.25.)

Vachek natočil další zamyšlení nad (ne)dávnými dějinami i přítomností, ale opět předkládá v lecčems matoucí mozaiku, volný slepenec jednou zábavnějších, jindy trapných postřehů, pospojovaných režisérovými roztěkanými úvahami. Přitom i ve struktuře vyprávění, často rozpojujícího obraz se zvukem, postřehneme snahu vtisknout komíhavému mžikání mezi různými, ba protikladnými tématy určitý řád a záměrnost. Příznačné je v jeden okamžik prolínání dvou vědomě nespojitých motivických rovin: jedna zachycuje vycpávání ledního medvěda, druhá se věnuje spikleneckým politickým teoriím. Právě spojování nicotností, ba směšných bizarností se závažnými sděleními celospolečenského dosahu vystupuje jako ústřední sjednocující linie.

Snímek začleňuje pestrou spleť nejrůznějších motivů. Zpovídá vstřícné i nevstřícné jedince, kteří občas prozrazují vlastní omezenost, vypraví se na takové obskurní počínání, jakým je obřadné pohřbívání zvířecích miláčků, jemuž se tak rády oddávají leckteré celebrity. Vážnější je ohmatání policejního zásahu proti technařům. S jejich zálibou může Vachek jen stěží solidarizovat (opakovaně se ptá, zda neposlouchají hudbu hnusnou), avšak ozřejmení policejní zlovůle vystupuje do popředí mimo veškerou pochybnost.

Zaznějí podezření, že vládní místa jsou propojena s hospodářskou kriminalitou, nechybějí ani televizní záznamy dvou pověstných projevů, jednak Grossův, když hájil pořízení luxusního bytu, jednak Paroubkův, emotivně glosující výsledky voleb. Do filmu se zapojuje i sám režisér svými dotazy a úvahami. Setrvale zůstává chaotický, bezbřeze poletuje kolem rozličných námětů historických (postavení rodného jazyka v dějinách) i politických (vytyčuje čtyři „velké mystiky“, kteří se v různých dobách zasloužili o vlast: meziválečné spisovatele Haška a Klímu, politiky Beneše a Dubčeka). Vachkovu koláž rámuje vystoupení barového písničkáře Záviše, podle něhož je celý film nazván. Chraplavě tu prozpěvuje obskurní veršovánky, které raději nebudu ani citovat.

JAN JAROŠ

Foto archiv