číslo 39 / 2007

Navštivte

Čtyřicátníci i Jan Hřebejk na rozcestí

Kdo kličkuje k čtyřicítce, může mít zajímavé povolání, slibnou kariéru, přitažlivou ženu, ale v partnerském vztahu mu to zpravidla nefunguje. Nejspíš tak lze přečíst vzkaz nového filmu Jana Hřebejka Medvídek. Přidejme další moudro – totiž že nakonec vždy vítězí ženský element, protože je životaschopnější a dokáže citové debakly lépe kompenzovat. Na závěr zasejme pár moralit: třeba tu, že bychom měli převzít odpovědnost nejen za sebe, ale také za své blízké i jejich činy, a že přátelství je důležitá hodnota. A už tu máme dohladka uválcovanou základnu pro hořkou komedii, v níž si snad každý, nejen příslušník zmíněné generace, může najít něco svého, dějové peripetie nikoho nezarmoutí a hlavní hrdinové jsou apriori sympatičtí. Však je taky představuje oblíbený herecký tým.

Medvídek načrtává v podstatě tři příběhy (s psychicky labilní sestrou jedné z protagonistek čtyři), které pospojilo dávné kamarádství spolužáků. Nejdál z nich to dotáhl diplomat Ivan (Ivan Trojan); nejintelektuálnější povolání má galerista Jirka (Jiří Macháček); nejvíc příležitostí pro bokovky a zdánlivě nejobratnější bruslení mezi oficiální a utajenou domácností předvádí gynekolog Roman (Roman Luknár). Osudy rodin se neproplétají, pouze paralelně plynou vedle sebe, protagonisté se jen čas od času vzájemně (ne)informují o svých problémech. Dialogy jsou, pravda, většinou svižné, některé akce (jak to u Hřebejka bývá) podmanivě bezprostřední, Praha i Řím poskytují příjemné kulisy. Nicméně – cosi tu zaskřípe. Petr Jarchovský a Jan Hřebejk totiž konstruují děj jakoby zvenčí, nevyrůstá jim z nitra postav. Posouvají figurami trochu jako na hřišti pomalovaném značkami pro cvičence, jenže celek je pouze lehce nahozen. Chybí hlubší prokreslení charakterů i motivace pro jejich jednání, zápletky kloužou po povrchu, naznačují se často jen slovy a zdlouhavými dialogy, občas sice jiskřivě duchaplnými, jindy však obsahově vyprázdněnými. Chvílemi dokonce probleskne nuda. Některé děje nejsou dovedeny do finále, co se zamlčí, nemá charakter přitažlivě dráždivého tajemství, ale spíš prázdného prostoru. Zkrátka – hlavní slabinou Medvídka je scénář, z nějž se mimo jiné vytratila věrohodnost, a některé dějové zákruty usvědčují příběh z vykonstruovanosti. Platí to například o epizodě Romanových rodičů (Jiří Menzel – Věra Křesadlová), která nefunguje a trčí jako nepovedený implantát, až to málem vypadá, jako by jejím hlavním úkolem bylo přilákat starší věkovou kategorii diváků.

S tím vším ovšem svádí souboj Hřebejkova režijní dovednost: stále pro něj platí, že dokáže i z banální situace vykřesat životní jiskru, vtip, mistrně natočit společenské trapno, ať na bouřlivé oslavě, či u rodinného stolu. Také přehlídkové molo hereckých výkonů nepůsobí špatně; se svou rolí se dobře popasoval zejména Ivan Trojan, z ženských postav stojí za pozornost vedle Ani Geislerové a Tatiany Vilhelmové zvláště Klára Issová v nesnadné, byť nedostatečně prokreslené postavě Emy, zatímco výkon Nataši Burger vyznívá poněkud nevýrazně, ale i tady tkví příčina hlavně ve slabinách scénáře.

Soudě podle výsledku, Jan Hřebejk by měl možná trochu zvolnit tempo, s nímž natáčí filmy, a rozšířit svůj tvůrčí tým.

AGÁTA PILÁTOVÁ

Foto 2media.cz/Martin Špelda