číslo 39 / 2007

Titulní rozhovor

Jaroslav Pavlíček,
polárník, cestovatel, horolezec

Proč jste se rozhodl založit na ostrově Nelson v souostroví Jižní Shetlandy polární stanici?

Už v dobách, kdy jsem pracoval na Téryho chatě, jsem věděl, že smrt v horách je většinou veliká hloupost. A chtěl jsem proti tomu něco dělat. Začali jsme vymýšlet různé akce – na Téryho chatě, na Balkáně, na Kavkaze, v Himálaji – všude tam, kde k podobným událostem dochází. Po přechodu Grónska v roce 1984 jsem  si uvědomil, že výzkum přežití v izolaci je nutno provádět na jednom místě – a k tomu se hodila jedině Antarktida.

V roce 1989 jste na ostrově Nelson vybudoval multinacionální stanici, sloužící všem, kteří se chtějí zapojit do programů, které na stanici probíhají…

Na naší stanici pracují posádky složené z lidí z různých koutů světa a věnují se třem základním programům. Když chce někdo zkoušet přežití, jde k nám. Byla tam čínská posádka, korejská posádka... Zkoušet přežití v izolaci na korejské stanici by bylo směšné. To je moderně vybavená stanice za 526 milionů českých korun.

Čím se liší vaše stanice od té korejské?

Tvoří ji tři domky – v jednom se bydlí, v druhém se skladuje odpad, ve třetím palivo. Jako materiál nám sloužilo dřevo vyplavené mořem, hodně stavebního materiálu jsme dovezli z Chile, Argentiny, Uruguaye. Spí se na kavalcích nebo ve spacáku na dřevěné podlaze, kuchyňka je vybavená dvěma petrolejovými vařiči. Naftou na topení i benzinem do motoru člunu se obezřetně šetří. Důležité je dobré utěsnění budov, aby neunikalo teplo.

Z jakých prostředků je stanice financována?

Především z výnosů knih vydávaných po celém světě. Z větší části jde o česká a cizojazyčná vydání mé knížky Trosečníkem v drsné přírodě (resp. Člověk v drsné přírodě) a také publikace účastníků posádek. Všech těchto knih vyšlo na celém světě takřka sto tisíc. Financujeme provoz i z jiných zdrojů, ale nikdy ne ze státních, a rozhodně ne z českých peněz. Ale my jsme skromní, provoz naší stanice není nákladný, i když členové posádek si pobyt na stanici nehradí. Musí si jen sami zaplatit cestu. Kupodivu největší položka není letenka například z Evropy do Jižní Ameriky, ale pak ten skok do Antarktidy. Máme nasmlouvána vojenská letadla, a bohužel turistika, která dnes v oblasti Antarktidy vzkvétá, žene ceny těchto letů nahoru.

V Antarktidě je přece turistika zakázaná?

To je omyl. Turistika v oblasti Antarktidy je na obrovském vzestupu. Turisté se sice nemohou vyloďovat, ale jezdí kolem na obrovských dvanáctipatrových lodích a okukují tenhle světadíl ze břehu. To se jim zakázat nemůže. Stanice prakticky turisty nepřijímají. Ovšem jsou i výjimky, kdy jim turistická loď veze nějakého člena týmu, a oni na oplátku dovolí vylodit třeba třicet čtyřicet lidí. Takže turistika existuje. Je to ošetřené, co se týče třeba odpadového hospodářství (lodě nevypouštějí nic do moře), ale je to problém.

Vaše stanice se zaměřuje na tři programy: Zelená domácnost, program Přežití a Impact program. Oč v nich jde?

Programu Přežití se účastní zástupci všech skupin obyvatelstva – děti, dospělí, staří lidé, invalidé… Abychom totiž mohli psát příručky, které jsou platné, potřebujeme vzorky všech skupin obyvatelstva. Když v náročných podmínkách přežije invalida, je to naděje pro lidi, kteří někde ztroskotají. Když jsme v roce 1984 podnikali s Mirkem Jakešem přechod přes Grónsko, šel s námi i geodet Láďa Weigner, který tu cestu absolvoval bez jediného prstu na noze. Jestliže někdo spadne s letadlem a uvědomí si, že jacísi tři blázniví Češi za čtyřicet jedna dní přešli Grónsko a navíc jeden neměl prsty, znamená to pro něj obrovskou naději. A naděje souvisí s psychickou odolností. Ta dává člověku základ. Mít znalosti je dobré, ale psychická odolnost je důležitější.

Co všechno vysledujete z programu Přežití?

Především způsob, jak se lidé chovají v extrémních podmínkách – kdy jim jde o život, pohybují se v neznámém prostředí, mají nedostatek potravy a vody. Na základě toho pak formulujeme rady, jak se chovat v extrémních podmínkách. To najdete v našich příručkách. Druhá věc je uvědomit si, že ani v extrémních podmínkách by se člověk neměl přestat chovat jako člověk – že je to trestné. To musí v podvědomí lidí aspoň trošku zabírat. Jestliže jsem v džungli, musím vědět, že zákon džungle neplatí stoprocentně. Nemají se krást potraviny, nesmím podrazit druhého... Navíc to snižuje moji schopnost přežití. To je ten druhý smysl – nikdy není dovoleno všechno. Jestliže jsem cholerik, musím se ovládat. Protože až se vrátím do civilizace, může mě za mé chování čekat trest. A platí to i ve válce.

Jste členem Kriminalistické společnosti a zabýváte se kriminologickými aspekty lidského chování v extrémních podmínkách.

Ano, v těchto zátěžových situacích může dojít i k jevům, které v normálních podmínkách označujeme jako kriminologické.

Co vás v této souvislosti na chování členů posádek zajímá? Jakým způsobem jejich chování pozorujete a vyhodnocujete?

Spíše využívám poznatků kolegů z Kriminalistické společnosti, kteří jsou specialisty v různých oborech – od daktyloskopů přes grafology, analytiků např. výhrůžných dopisů apod. Je nás více než stovka. Čerpám z jejich praxe a pak to porovnávám se situacemi, které se udály. Ovšem nikoliv v našich posádkách, protože naše experimenty probíhají v pořádku, bez kriminologických aspektů. Vloni jsem se ale zúčastnil výzkumu leteckého neštěstí, které se stalo před pětatřiceti lety. Tehdy v Andách spadlo letadlo s uruguajským ragbyovým týmem.

Dva z přeživších členů týmu přešli vrcholy And a přivedli ke zbývajícím kamarádům záchranáře. Jejich příběh je znám po celém světě, byl zfilmován, vloni u nás vyšla kniha jednoho z nich – Nanda Parada – Zázrak v Andách. Vy se znáte s mnoha leteckými důstojníky i záchranáři v Jižní Americe, pečlivě jste tuto situaci studoval, a dospěl jste k vlastním vysvětlením, odlišným od románové verze…

Letos jsme se tím zabývali podrobně. Znám řadu leteckých důstojníků, kteří sice v době tragédie byli malí chlapci, ale na letecké akademii pak tento příběh probírali podrobně. Tato událost se totiž rozebírá na všech leteckých školách na světě z hlediska záchrany trosečníků. A naše skupina, protože jsme neutrální, dělala po těch pětatřiceti letech jakýsi výzkum kolem této události.  Jednak jsem mluvil s chilskými záchranáři, kteří byli u toho, jednak s lidmi, kteří ještě ty lidi pamatují, no a vypravili jsme i člověka přímo na místo, kde se ta tragédie udála. Přestože jsem Paradovu knihu pitval řádek po řádku, musím říci, že není všechno jasné.

Podle vás se prý ti dva muži, co se odhodlali dojít pro záchranu, vydali na opačnou stranu…

Jsem o tom přesvědčen. Představte si, že byste ztroskotala v Peci pod Sněžkou, a místo do Malé Úpy byste se vydala pro pomoc nahoru přes Sněžku. Nebyl jsem si jist, dokud jsem tam nevyslal svého člověka. Nacházeli se tehdy v jasně otevřeném údolí, které směřuje dolů a za dva dny vás dovede na silnici.

Čím si to vysvětlujete? Zmateností pramenící z vyčerpání?

Existuje několik variant vysvětlení. Jedna varianta vychází z toho, jací jedinci tvoří ragbyový tým. Vždycky je tam alespoň jedna silná cholerická osobnost, která nepřipustí, že se spletla, nedovolí cestu jinudy. Za žádnou cenu. Jeden z těch, co se vypravili pro záchranu, jak znám z očitého svědectví leteckého důstojníka, je stále dominantní cholerickou osobností s agresivními rysy. Samozřejmě, díky těmto vlastnostem ty hory přešel, ale rozhodně by nepřipustil, že se mýlí. Já mám takovou teorii, že jestliže si tam někdo postavil hlavu a řekl, ne, tak to není, tak ta cesta k záchraně nevedla dolů z kopce do Malé Úpy, ale nahoru přes vrchol Sněžky. Je to pro mě jediné vysvětlení.

Když se mi špatně dýchá, tak přece nelezu výš, když vylezu na kopec a vidím další, rozhlédnu se a lezu dolů. Něco tam nefungovalo. V první chvíli jsem měl i podezření, že tam nebyl ani ten zmiňovaný kanibalismus. Před dvaceti lety jsem mluvil s člověkem, který tam měl bratra a popíral to. Tvrdil, že se jedná o agresivní žurnalistiku. Z našich experimentů nakonec také vyplývá, že na tohle člověk není stavěný. Buď to musí být idiot, nebo šílenec, nebo musí pocházet z kanibalských ostrovů. Ti zachránění to ale přiznali na tiskové konferenci, měli souhlas rodin i katolické církve, nebylo o čem pochybovat...

Jaké další okolnosti vás na tomto případu zarazily?

Tam je mnoho otázek. Pilot měl například pistoli. Ale co se s ní stalo? Co se s ní dělo potom? Víte, nehledejte v tom žádnou senzaci. My tyhle poznatky zpracováváme a chceme je použít pro další situace, aby se případně neděly nebo bylo možné se z nich poučit. To je celé. Ne že bychom pronásledovali nějakého zločince.

Jaké další programy na stanici probíhají?

Zelená domácnost, tzn. život bez chemie, alternativní energie, ale bez fanatismu. Minimalizujeme odpad, máme minimální místnosti, ale dobře odizolované. Naši lidé se např. musejí obejít bez zubní pasty. Stejně víc záleží na tom, jak dlouho si ty zuby šmrdláte, a ta pasta s olovnatými přísadami už je něco navíc, co zatěžuje životní prostředí. Všechno je otázka energií, včetně stravování. Třeba zkoušíme dvojí režim jídla denně – ráno a večer. Den polárníka začíná  – jak říkám – rozcvičkou prací, tedy dvě hodiny pracuje a pak jde na velikou snídani. No a potom následuje až veliká večeře.

Jak tato dvě jídla vypadají?

Snídaně na stanici je pořád stejná. Je to tzv. sopka, která se skládá z pražené mouky (něco na styl tibetské tsampy) nasypané do kužele, následuje firn – tedy krystalový cukr, potom prašan – sušené mléko, no a protože je to sopka, nesmí chybět popel, to je buď kakao, nebo mangový prášek, nebo drcený biskupský chlebíček, nebo skořice. Ze svahů sopky se jídlo odebírá lžící, nemíchá se s vodou, ale každé sousto se zapíjí čajem. Základní přikázání však zní – u tohoto jídla nemluvte.

Večeře doznávají různých obměn, mohou to být čínská pomsta, taliánská pomsta, slovenská pomsta, pokud někdo umí knedlíky, tak česká pomsta, izraelské posádky dělají báječnou pitu. Samozřejmě k tomu ryba. Ryby je v Antarktidě dovoleno lovit, ale pouze pro osobní spotřebu, protože všechna zvířata jsou tam chráněná. A jako doplněk mořské řasy.

V čem spočívá vaše třetí aktivita – Impact program?

Sbíráme veškeré naplaveniny z moře, 99,9 procenta tvoří opracované dřevo, sem tam připluje nějaká palma z Tahiti. Jižní Shetlandy jsou totiž takové síto, kde se zachytávají vyplaveniny. Na druhém místě jsou bohužel plasty – pet láhve, kusy polystyrénu, a sem tam nějaká kuriozita, jako nerozbalené turecké mýdlo nebo mříž ze Sing singu. Vyhodnocováním impactů se přímo nezabýváme, ale evidujeme je a posíláme dál – chilskému institutu. Posádce by nemělo nic uniknout – od malé pásky, která je nebezpečná pro ryby, protože se jim zaplétá do žaber, až po korkovou zátku. Ti, co náš sběr vyhodnocují, pak z těchto naplavenin dokážou sledovat např. proudy, ale to už není naše parketa.

Je známo, že posádky na Nelsonu předem testujete v nejrůznějších situacích…

Jde o čtyřdenní kurz moře-řeka-ledovec. Nacpu až pět lidí do staré škodovky a jedeme na ledovec Dachstein, pak na moře do Terstu, kde jsou i bažiny s mraky komárů, a nakonec sjíždíme alpskou řeku. Vybral jsem ta nejhorší prostředí, jaká jsem mohl.

Překvapilo mě, že z experimentů v Antarktidě nevylučujete ani děti, invalidy a staré lidi.

A děti, invalidé a staří lidé se nemohou octnout v ohrožení života? My chceme psát opravdu platné příručky, které budou k užitku všem lidem.

Vždyť by řada z nich nepřežila ani cestu na vojenskou základnu v Punta Arenas v Chile!

To byste se divila. Přežijou všechno. Jezdí s námi Moritz z Jižní Afriky, ročník narození 1922, účastník vylodění na Sicílii v roce 1943. Tento chlapík je na Antarktidu připraven. Nebo s námi byli jedni manželé z Brna, 68 a 63 let, paní po pěti operacích, a všechno v pohodě. Samozřejmě, naložíte jim jen určitou dávku, protože u toho nemohou zhynout, ale nakonec zjistíte, že tam odvedli činnost, kterou jiné posádky nedokázaly.

Prožil jste někdy v situacích, které popisujete, strach o vlastní život nebo o život druhých?

To víte, člověk není rád, když se mu vedle lodi vynoří mořský levhart, protože se posledních pár let ví, že tihle draví tuleni prostě zešíleli. Pronásledují lodě, jedou za nimi, a jsou už i případy, kdy stáhli lidi do hloubky. Vím o jedné australské potápěčce, která když ji vytáhli, měla na hodinkách naměřenou hloubku 72 metrů. Není vám do smíchu, když prozkoumáváte jeskyni přístupnou pouze z moře, a najednou se proti vám jako strážce vynoří mořský levhart.

Co uděláte?

Pochopitelně couvnete, ale on za vámi jede pořád. Třeba dva kilometry. Není to nic příjemného. Řešením je přistát a počkat si, až odpluje. Nevím, proč to ti tuleni dělají. Stává se to až v posledních letech. Koušou do člunů, jako když zdivočeli. A jako když si to všichni řekli, protože se nejedná o ojedinělé případy. Snad je to přemnožením, ale skutečnou příčinu neznáme.

Žiju v představě, že na vaši stanici odlétají i lidé, kteří chtějí být nějaký čas jen sami se sebou, důkladně se poznat, dobrat se své podstaty. V důsledku pak vlastně nezáleží na tom, jestli tento čas prožijí v buddhistickém klášteře ve velehorách, nebo u Jaroslava Pavlíčka na ostrově Nelson…

Na ostrově Nelson je to jiné než v buddhistickém klášteře. Ty kláštery dobře znám, znám i poustevny a vím, že z velehor i z údolí se za dva dny dostanete do civilizace. Neexistuje tak odlehlé údolí, abych se z něho za dva dny neocitl u lidí. A dvoudenní odlehlost není velká odlehlost. Ale na Nelsonu můžete být za špatného počasí odříznutá i týden. I kdybyste chtěla, přes moře se nedostanete. V tomto ohledu je to pro novodobého poustevníka úplně jiný pocit. Ví, že vyvrknutá noha mu tam může způsobit úplně jiné problémy než tady. Ne že by ho neošetřili lékaře. A jak rádi! Ale vy víte, že když uděláte chybu, bude to pro vás mít vážné následky. A tohle působí na vaši psychiku úplně jinak než v tibetské poustevně, odkud to máte dva dny k lidem. Čili člověk v Antarktidě může jít do sebe, ale jde tam do sebe úplně jiným způsobem než v tibetské poustevně.

Proč jste si vybral právě Antarktidu?

Antarktida je jediný kontinent, kde člověk nevystřelil na člověka. To za prvé.  Za druhé – Antarktická smlouva je jediná smlouva, která se dodržuje. Platí od roku 1960, prakticky bez přerušení, od doby studené války. První, co mě v Antarktidě překvapilo, bylo, když si na chilské základně pod obrazem Pinocheta domlouval sovětský náčelník s Chilanem, jak si budou vzájemně pomáhat při stavbě přístavu. Když jsem se tomu divil, dostalo se mi odpovědi – tady máme jednoho nepřítele – počasí.

Jak vidíte v této souvislosti budoucnost Antarktidy?

Až do roku 2041 platí antarktická smlouva, která zakazuje těžbu i pro vědecké účely. Naprosto. V roce 1990, kdy jsem se zúčastnil díky Josefu Vavrouškovi konference o Antarktidě, se rozhodovalo o tom, zda nepovolit těžbu pro vědecké účely. Tehdy ještě byrokracie nepracovala na plné obrátky. Francouzský delegát tenkrát vyslovil pěknou větu: „Ve jménu vědy už bylo zkaženo hodně. Víme, co znamená těžba pro vědecké účely. Francie hlasuje pro naprostý zákaz těžby.“ Bylo kuriózní, že to vyslovil reprezentant země, která prováděla atomové pokusy v Tichomoří. Ovšem působila tam ohromná lobby a za francouzským delegátem seděli lidé z Nadace Cousteau, kteří vyvíjeli ohromný tlak nejen na francouzské delegáty, ale na nás na všechny. Tam jsem viděl, že lobby může být i pozitivní.

Jaký byl postoj Rusů a Američanů?

Ti chodili a poplacávali mě po rameni – no tak, Jaroslave, pro ty vědecké účely… Ale nejsou to jen tyto velmoci. Naftařské lobby působí i v Malajsii, na Papui Nové Guineji apod. Naštěstí mezinárodní společenství to zatím dokázalo uhlídat. A k žádnému konfliktu v Antarktidě nedošlo.

Není za úlohou antarktických výzkumných stanic velkých světových mocností i snaha pohlídat si svoje zájmy na tomto kontinentu?

Všechny stanice pracují pro zájmy svých zemí. To je pochopitelné. A hlavně státy, které sousedí s Antarktidou, jsou v neustálém střehu. Ale svoje zájmy si hlídají všechny země, které mají svoje želízko v ohni. Co se týče geologické budoucnosti, tak pro všechny je to velmi zajímavé. Kdo ví, co s tím bude. Můj názor je, že by Antarktida měla dál zůstat největším národním parkem na světě. Neumíme si totiž řádně poradit se zásobami, které máme k dispozici, tak by snad neškodilo něco uchovat pro budoucí generace alespoň na té desetině planety. Nevíme, kdy se budou hodit.

Jaký je vlastně přesný statut Antarktidy? Je to neutrální území?

Dovolte, abych přesně ocitoval antarktickou smlouvu: „Územní nároky nejsou popřeny, jsou zmrazeny, a nové se nevyhlašují.“ To je velmi pěkná a šalamounská formulace, protože např. antarktické úseky Chile nebo Argentiny se vzájemně překrývají, přes to jde britský úsek, a to všechno se odehrává na ostrově Nelson, kde je i naše stanice. A stanovisko Spojených států je, že celá Antarktida má být otevřená pro všechny, s čímž souhlasí i Rusové. Takže všichni nakonec uznávají znění v antarktické smlouvě.

Jak se odvíjí rok českého polárníka?

Já vlastně nepamatuju pořádnou zimu. V Antarktidě jsem v létě, byť je to pseudoléto, a v Čechách jsem vlastně zase v létě. Když nejsem na Nelsonu, připravuji posádky, zařizuji, opravuji, přednáším, beseduji, hlídám vydávání našich knih, vedu experimenty v Izraeli nebo v jiných končinách světa.

Kdy nastává čas návratu do Antarktidy?

Neřeknu vám přesné datum, protože ho do poslední chvíle neznám. A nikdy nevím, kdy do  Antarktidy budu muset zajet znova. Může se leccos přihodit, jeden rok jsem byl v Antarktidě celkem třikrát. Obvykle začíná sezona v prosinci, v lednu, v únoru. Zdůrazňuji – obvykle. Ovšem to neznamená, že jsem nebyl v Antarktidě v září nebo v červnu.

Na Vánoce s rodinou tedy můžete zapomenout?

Vánoce jsem s rodinou neslavil už mnoho let. Naposledy snad před sedmi lety.

Kde jste raději? V Antarktidě, nebo doma?

Antarktida je kouzelná, to je nepochybné. Ale odpověděl bych na to slovy dětí, které žijí se svými rodiči na chilské vojenské základně. Chile je čtyři tisíce kilometrů dlouhé, ony ty základny střídají, a když se jich rodiče zeptají, kterou z těch základen by si nejraději vybraly, odpoví – Antarktidu. Kdybych si měl tedy ze všech míst, kde provádím experimenty, vybrat, vyberu si Antarktidu. Samozřejmě k Čechám mám zase jiný vztah.

Těšíte se už do Antarktidy?

Já bych do Antarktidy už ani nemusel. Raději bych to organizoval odsud a poslal tam někoho ze severu. Mám už vychované nástupce z různých národů. Steskem po Antarktidě rozhodně netrpím.

Čili není to tak, že by se vás v listopadu zmocňovala nervozita a nemohl jste se dočkat, až už už vyrazíte.

Ne! Vůbec. Spíš naopak. Říkám si, tak už zase musíš...

Přemýšlíte nad tím, jak dlouho ještě budete v prosinci odjíždět z domova?

Nepřemýšlím. Nad tím opravdu nemám čas přemýšlet. A když si opravdu jednou v prosinci řeknu, už nechci, pojede někdo jiný. Takhle je to zařízené, multinacionální stanice na Nelsonu funguje nepřetržitě, stále tam někdo je. A docela bych vítal, kdybych mohl jezdit každý druhý rok. Protože jinak vám utíká milion věcí.

Pro poznání současného stavu Antarktidy udělal velkou službu Reinhold Messner svým přechodem tohoto kontinentu společně s Arvedem Fuchsem na přelomu let 1989 a 1990. Trasu dlouhou 2800 kilometrů zdolali pěšky za dvaadevadesát dnů. Nelákalo vás také Antarktidu přejít – podobně jako Grónsko?

Byl jsem na něco podobného zván, ale časově už to nemohu zvládnout. Měl jsem nabídku jít autonomně na severní pól. Autonomie znamená, že jdete bez podpory, jen na vlastní síly. Takhle jsme šli to Grónsko. Nesmíte mít nic. Nemáte nikoho v zádech, nejste vybaveni ani zaplombovanou vysílačkou, prostě nikdo neví, kde se zrovna pohybujete. To je nabídka, která se neodmítá. Ale já ji odmítl, protože ve stejné době tu byla Antarktida a vycházela poprvé moje knížka. A chtěl jsem, aby to bylo dokonalé. Nemůžete dělat deset věcí najednou. I když ten severní pól mě hodně lákal, právě pro tu naprostou autonomii. Nikde by na nás nečekala helikoptéra, prostě bychom se na pólu obrátili a zase šlapali zpátky – třeba proti driftu. To už bychom se skutečně pohybovali na hranici.

Jak se před velkou výpravou připravujete?

Celým svým stylem života. Na prvním místě je psychická odolnost. Fyzička se hodí, ale zdůrazňuji tu psychickou odolnost.

Takže žádný dennodenní tvrdý trénink – běh, posilování...

Kdepak, to prakticky ne. Nikomu v tom nebráním, ale já to nedělám. Pozdější podmínky jsou pak samy o sobě dost tvrdé a to stačí. Ale když člověk chodí celý život do hor a spí pod širákem, připadá mu řada věcí normálních.

Messner v knize, kterou o přechodu Antarktidy napsal, uvádí: „To, že je Antarktida důležitá pro vodní hospodářství, klima a život na zemi, sice odborníkům věříme, ale nic při tom necítíme. Chtěl jsem z naší výpravy přivézt stav mysli. Cit pro krajinu, naději pro její přežití. Chtěl jsem dát Antarktidě lidský rozměr.“ Jsou to nadnesená slova, nebo mu rozumíte?

Je to nadnesené, příliš tomu nerozumím. Pro mě je Antarktida jediný kontinent, kde člověk nevystřelil na člověka. Ano, přenesme ty podmínky, které jsou v Antarktidě, jinam, ať se i jinde chovají lidé tak, jak se dokážou k sobě navzájem chovat státy v Antarktidě. Když to jde tam, proč by to nešlo jinde. Pokud to Reinhold Messner myslí takto, pak s ním souhlasím.

ALENA SOJKOVÁ

Foto Jarka Šnajberková a archiv Jaroslava Pavlíčka