číslo 39 / 2007

Jak to vidí

Jaroslav Vanča,
scenárista a pedagog FAMU

Vážně o humoru, podruhé

Pokud jste si přečetli, milí čtenáři, můj minulý fejetonek (TR č. 34), seznali jste, že byl vlastně poněkud nedomyšleným zamyšlením nad vyprávěním anekdot, činností potenciálně nevděčnou, neboť vystavenou vpádům vůkolní reality, jež může snadno přebít intenzitu uměle vytvářeného humoru humorem skutečnostním, mimovolným, takřka přírodním. Onen druhý humor s námi bude, co bude člověk (s) člověkem, zatímco s tím humorem prvým – mám alespoň ten pocit – to jde dnes nějak z kopce. Jaksi se nám mrší, kýčovití, vykrádá sebe sama a tím jaksi přestává být osvěžujícím a očistným. Bezbřehá svoboda, v níž jsme se dnes ocitli, dává i zde tonout byvším vymezením a formám. Vychází tak najevo, že i tvůrcům humoru je zjevně zapotřebí jisté míry předurčenosti, kompetentnosti, dané fantazií, nadhledem, inspirovaností, vzděláním, obecněji řečeno svobodou duše.

Jistě jste si všimli trapné, a proto i únavné recyklace a časové modifikace politických vtipů, v některých případech vyprávěných – bez nadsázky – už za první republiky. Takový z minula kradený vtip se tváří odvážně, ale právě tím projevuje zbabělost svého druhu a navíc zavání kýčem. Prozrazuje neobeznámenost s historií i skutečností. Trapné (tedy v původním významu trápivé) mi rovněž přijde, když si kdosi dělá legraci z bolševika skoro dvacet let po jeho pádu. Mám pak pochybnosti o jeho mluvní odvaze třeba zrovna před dvaceti lety. I z císařpána mělo účel a účinek utahovat si, když tu byl a vládl. Dnes se – dle humoru soudě – zdá, že nám nikdo nevládne, ale to se nám asi opravdu jen zdá.

Deficitní stav dnešního humoru profesionálního (jako příklad se nabízí nejen mnohokrát propírané trapasení televizní zábavy, ale i rozpačitost mnohomluvných českých filmových komedií, zaštiťujících se pro jistotu přívlastky „hořká“ či naopak „laskavá“) nemůže být oživen ani pokleslou úrovní lidových legrácek v podobě internetových komentářů k čemukoli. Zesměšňováno – nadto neuměle, a tedy rovněž trapně – zde bývá především to, co v anonymitě si libujícím pisatelům nějak zavání morálkou, mravností, lidskou solidárností, touhou po pravdivém či ctném životě. Dobrým předpokladem pro to stát se v těchto kruzích legračním je vyznávat hodnoty nadosobní, nechtít či nedokázat žít v duchu priorit doby. Skautík nebo socka, zamindrákovanej intelektuál nebo lůzr, černoprdelník či vymaštěnej hipík dostávají od těchto bezskrupulózních samozvaných humoristů co proto.

Ale abyste mne neměli za hořkomračného morouse, prohlašuji zde spolu se zakladateli moderního českého humoru V & W, že i já, ač nejsem mravenec, se taky rád hlasitě chechtám. A dobře mi k tomu poslouží i nejcyničtější vtipy a nejbrutálnější grotesky, obzvláště ty vymyšlené tak, že míří jaksi „za roh“, neboť v druhém významovém plánu podryvně zesměšňují samotný cynismus, brutalitu samu. Mám je rád právě pro jejich žánrovou čistotu a přiznanou samoúčelnost. Nemají přímých obětí. Potrefenými jsou zde vlastně jen ti, kdo nemají smysl pro humor. A ti (si) to nepřiznají…