číslo 39 / 2007

Jak to vidí

Rudolf Křesťan, fejetonista

O záludnosti tří přání

Ke středočeskému Brandýsu patří nejen řeka Labe, nýbrž i regionální noviny s vodním názvem TOK a s redaktorem, který se jmenuje taktéž stylově vodně – Vladimír Kapal. Byl to právě on, kdo dovršil zmíněnou vodní kombinaci ještě otázkou, kterou mi položil při autorské besedě v tamní knihovně. Požádal mě, abych pro jeho list odpověděl, na otázku, co bych si přál, kdybych chytil zlatou rybku. Tedy tu pohádkovou, která by mi úhradou za propuštění z vazby slíbila splnění tří přání.

Nejsem rybář, a tak jsem neměl odpověď promyšlenou. Pro zkušené vyznavače rybářského prutu by to jistě nebyl problém. Předpokládám, že je jim předem jasno, co by v takovém okamžiku vyřkli. K promýšlení mají při sezení na břehu dost času. Kdoví, zda vidina chycené zlaté rybky nebyla dokonce jedním z motivů, který je k jejich zálibě přivedl.

Nezbylo mi než sympatickému panu Kapalovi kápnout božskou. Přiznal jsem se, že takhle narychlo mě žádná tři konkrétní přání nenapadají. Bližší je mi vyjadřování písemné. Poprosil jsem tedy o odklad se slibem, že si vše promyslím a odpověď posléze zašlu. Možná jsem byl podvědomě ovlivněn tím, že jsem ještě z generace, v níž se přání formulovala písemně – do knih téhož názvu. Tedy do bizarních knih přání a stížností. Vzato do důsledku, ve skutečnosti to byly vlastně jen knihy přání. I každá stížnost totiž obsahuje v podtextu přání.

Téma tří přání je věčné, a to nejen v pohádkách různých národů. Zajímavé je, že vždy a důsledně jde o tento počet. Nikoliv o dvě nebo čtyři. Natož o osm a půl přání, jejichž splnění by rybka nabídla režiséru Fellinimu.

Klasickému námětu se nevyhnul ani skladatel Bohuslav Martinů coby autor opery Tři přání na text francouzského dadaisty Ribemonta-Dessaignese. Vedle proslulého Třetího přání dramatika Vratislava Blažka vstoupilo toto téma i do nejedné lidové anekdoty. Například: Policista chytil zlatou rybkou a po vyslechnutí její nabídky, že odměnou za vhození zpět do vody mu promptně splní tři přání, odpověděl: „Říkáš tři přání? Tak jo, ukaž mi techničák, občanku a řidičák!“

Po návratu z Brandýsa nad Labem domů do Prahy nad Vltavou jsem se naivně domníval, že v nejbližších dnech mě nějaká patřičná přání napadnou. Postupně jich přiskočila spousta, jenže většina z nich se mi zdála banální, přihlouplá, přízemní. Která z nich eliminovat a která nechat? Toť přání!

Vžil jsem se do své úlohy natolik, že jsem začal uvažovat o možnosti, že bych tu chycenou zlatou rybku zprvu ani nepouštěl zpátky. Že bych si ji nechal v záloze. Takzvaně pro sichr. Až do doby, kdy budu v situaci skutečně osudové. Zatím bych ji hýčkal v akváriu – dokud mě nenapadne něco skutečně ušlechtilého, například aby sousedovi chcípla koza.

Když už jsem se dal do uvažování nad sterými možnými souvislostmi, vytanulo mi na mysli i varování sliby – chyby. Co když platí i trojkombinace sliby – ryby – chyby? Začal jsem proto přemítat, že bych konzultoval svůj postup s dcerou advokátkou. Vždyť všichni jsme tu a tam svědky podezřelých slibovaček. Poměrně často se stává, že jeden na druhého chystá podraz, šije na něj boudu. Něco mu nakuká a výsledně ho ošulí. Co když je stejně fikaná i zlatá rybka? O její protřelosti může svědčit už sama skutečnost, že na rozdíl od jiných rybek právě ona přišla ke zlatu.

Abych jí nekřivdil a nevyčítal jí nepatřičně její zlatost coby hamižnost, uvádím v zájmu objektivity, že ke zlatu mohla přijít i lidským zásahem. Občas jde totiž o výsledek úsilí šlechtitelů. Dokázali až zdvojnásobit zlatost zlatých rybiček: zkřížením, na němž se podílel zlatý karas a čínská zlatá rybka Hibuna. Z této kombinace povstala v Japonsku zlatozlatá odrůda jménem Kometa. Vzato matematicky – zlatozlatá rybka by nám pak po vylovení měla splnit i odpovídající dvojnásobek přání. Tedy šest.

V současné době se zdá, že by bylo prozíravé a patřičné uzavřít s chycenou rybkou smlouvu v přítomnosti notáře a předtím ještě takzvanou smlouvu o smlouvě budoucí. Neméně závažná by byla i včasná konzultace daňová. Totiž – v případě, že jednotlivá splněná přání by byla právně vnímána jako dar, mohla by z toho pro obdarovaného vyplynout nepříjemná povinnost zaplacení darovací daně.

Tohle všechno mi probíhalo hlavou předtím, než jsem se konečně rozhodl pro napsání odpovědi panu redaktorovi Kapalovi z týdeníku TOK. Nechtěl jsem však jeho noviny zatěžovat přílišnými podrobnostmi. Omezil jsem se tudíž jen na vyjádření, jímž jsem se snažil hlavně o krytí vlastních zad. Jsem totiž už ve věku, kdy ani kvůli zlaté rybce bych se nechtěl dostat do maléru.

Výsledně jsem sdělil jmenovanému brandýskému žurnalistovi, že bych se rybky nejprve zeptal, zda má pro plnění takových přání náležitý živnostenský list. A taky IČO. Zda je plátcem DPH. Není-li v konkurzním řízení a na seznamu dlužníků. Současně mi šlo hlavou, zda v případě splněných přání, která by měla předmětnou povahu, bych dostal i náležité záruční listy.

Na mysli mi vytanula i obava, zda dotyčná rybka náhodou není chráněná. To by tak hrálo, abych nakonec byl ještě popotahován ekology. Měl bych si taky zjistit psychiatrický znalecký posudek, zda rybka je příčetná, když mi nabízí tak velkorysou možnost; v případě opaku by celá dohoda byla k ničemu.

V písemné odpovědi tázajícímu se redaktorovi jsem pak ještě dodal, že se obávám, že po splnění všech složitých a zdlouhavých úředních náležitosti pro zajištění mých tří přání, existuje reálné riziko, že bych je taky mohl zapomenout.

Závěrem tedy vyslovuji přání jediné: zlatá rybko, zůstaň raději tam, kde jsi!