|
|
 Rudolf
Matys,
básník a publicista
Dobrá zpráva – žádná zpráva?
Je to možná už hodně omletá písnička, ale nedá mi to…
František Gel krátce po druhé světové válce inicioval
rozhlasový pořad Bílá kronika, v němž představoval mravně
obzvlášť cenné a následováníhodné činy anonymních jedinců i
skupin: tedy nejrůznější projevy obětavosti, nezištnosti,
solidarity, všedního hrdinství. Pořad měl ve své době
mimořádný ohlas, a také proto se po listopadu 1989 ke Gelovu
podnětu přihlásila jedna rozhlasová stanice stejnojmenným
pořadem. Pořad ale bohužel dlouho nevydržel, zatímco černé
kroniky, dříve se skromně krčící někde v koutku, bujely a
bujely, až se prodraly na první stránky novin, a to i těch
nebulvárních, a neméně do čela zpráv soukromých elektronických
médií. Etické vzory měly mizernou pověst: všichni ti „hrdinové
socialistické práce“ i další modly na socialistických oltářích
byli povětšinou jen protagonisty falešně optimistické,
znechucující, někdy až groteskní propagandistické hry.
Ale celá záležitost se jistě nedá redukovat jen na rezidua
minulosti. Informace se stala především zbožím, a je tedy
třeba dbát hlavně o její prodejnost. A ta celkem právem počítá
s odvěkou přitažlivostí témat eticky temných: zločinnost všeho
druhu, podvodnictví, lupičství, mordy, nejrůznější psychické
zvrhlosti, to všechno přece odjakživa zaručovalo široký ohlas,
už dávní autoři pokleslých morytátů a majitelé pouťových
atrakcí s dvouhlavými telaty o tom věděli hodně. Naproti tomu
„pozitivní“ morality mívaly spontánní úspěch, jen pokud byly
zasnoubeny s kýčovou sentimentalitou iluzivních pohádek pro
dospělé.
Psychologické a sociologické pozadí hloubkového a
univerzálního působení současných médií už zevrubně
analyzovaly stovky knížek. Na jejich stránkách můžeme mimo
jiné číst, že celý svět se už stal médiem, a jako by tedy už
nebyl tím, čím skutečně je, ale tím, co se o něm vypráví. Svět
je v tomto mediálním vyprávění sice extrémně nebezpečný, ale
nad všemi možnými ohroženími se zároveň nedotknutelně vznáší
komerční bezproblémový ideál mládí, úspěchu a bohatství,
maximální spotřeby a maximální zábavnosti, který postrádá
stíny a je ovšem ze své vlastní podstaty eticky naprosto
bezpříznakový. A tak se atraktivními, protože dráždivými a
zajímavými, můžou snadno stát i hraniční polohy lidské
psychiky; a nezdrženliví psychopati, zloději, defraudanti,
podvodníci, ba i šťastně uprchlí vrahové se díky své mediální
popularitě pohodlně usidlují v kategoriích VIP po boku jiných
komerčně zdatných celebrit (i těch politických) a chtě nechtě
už jen tím u mnohých získávají obdiv. Ostatně málokdy čtu
článek s jednoznačným osobním stanoviskem jeho autora, že se
mu třeba nelíbí, nebo je mu aspoň líto, že se to či ono stalo.
Směšný požadavek, že? To se snad máme vrátit do časů Čapkových
či Poláčkových?
Exempla trahunt, příklady táhnou, říkalo se po staletí. A
platí to bohužel i dnes. I když vliv „mediálních masáží“ na
reálné nekalé činy recipientů bývá vehementně zpochybňován,
řada psychologů i kriminalistů o infekčnosti těchto vzorů ví
své. A co tady vůbec se slušností, skromnou obětavostí,
nezištností? Okrajová, spíš „povinná“ záležitost, jinak nuda,
ubohý anonymní průměr, navíc se to nijak moc nevyplácí. Je to
namáhavé, obtížné, a taky hloupé, až nepravděpodobně naivní, a
ve svém obtížně pochopitelném „idealismu“ tedy často i
podezřelé. Jaká je to pak radost, když se třeba zjistí že za
aktivitami některé (zejména humanitně nebo charitativně
zaměřené) instituce se (taky!) skrývá nějaký ziskuchtivý
podvod. A i když se taková informace nepotvrdí, skvrna na
osočeném většinou už zůstane, zejména v časech, kdy dementi je
pro mnoho redakcí už neznámým pojmem – a pokud se jej už kdo
domůže, musí nejdříve podstoupit vleklé útrapy soudních
procedur.
Nevolám tu po jakékoli restrikci „práva na informaci“, a už
vůbec ne po povolání Mirka Dušína na trůn mravní bezúhonnosti.
Jen se mi stýská po trochu rovnovážnějším pohledu na svět, po
větším přídělu světla. Jde tu už přece o elementární
psychickou hygienu. A jako pro tělesnou hygienu je základní
potřebou voda, pro „hygienu duše“ je jí naděje. I ona je stále
ještě na trhu, jen se rozhlédnout! Zrovna Český rozhlas to
ledaskdy činí! |
