|
|
 Ne
vše, co je staré,
je neaktuální
Unikátní seriál Toulky českou minulostí patří už bezmála
třináct let k nejpopulárnějším pořadům Českého rozhlasu. Mezi
nejúspěšnější tituly rozhlasového vydavatelství Radioservis
můžeme stejně přesvědčivě zařadit vybrané díly Toulek na
kompaktních discích. Nyní mají posluchači jedinečnou
příležitost pořídit si ve formátu mp3 kompletní znění prvních
padesát dílů série. Autor rozhlasového zpracování Toulek
českou minulostí, Josef Veselý, při té příležitosti pro
Týdeník Rozhlas zavzpomínal na samotný vznik seriálu, ale také
na to, co jej k potulkám po české historii přivedlo.
Třpytka hozená před půlnocí
Kdy přichází na člověka nápad? Myslím, v jakou denní dobu?
Jsou tací, kteří sázejí na spánek. Prý: lidský mozek může v
posteli pracovat daleko účinněji než v bdělém stavu. Geniální
myšlenky lecjakého velikána vskutku přepadly v hloubi noci.
Kupříkladu Mendělejeva. Toho prý navštívila periodická
soustava prvků ve snu, a když se probudil, stačilo mu jen
načmárat ji na papír. Robertu Louisi Stevensonovi se zase
zdálo o dr. Jekyllovi a panu Hydeovi, jako by mu někdo
nadiktoval. Chce to ovšem včas se probudit. Většina nás totiž
svoje skvělé nápady zaspí.
Jsou i tací, kterým se něco takového stává přes den. Bohužel
zpravidla tehdy, když konáme úplně jinou činnost než myšlení.
Kolik duševních démantů již takto zapadlo! A jsou i tací
jedinci, kteří dávají přednost večerní aktivitě. Tedy alespoň
se o ni pokoušejí. Je však zakázáno sledovat přitom zároveň
televizní program. Sebegeniálnější myšlenka při pozorování
obrazovky uhasíná jak uhlíky v táboráku o půl páté ráno.
I já mám tu zkušenost, že to nejlepší přichází zhruba kolem
půlnoci, ba někdy i v posteli (stále hovořím o ryze duševní
aktivitě). Pozoroval jsem na sobě tento jev nesčetněkrát. Na
mém nočním stolku hlídkovala propiska a papír. Ráno jsem po
sobě sice málokdy co nerozluštil, ale – byl jsem připraven. Co
kdyby.
Jsou však momenty, a já si je troufám směle nazvat hvězdnými,
které se stávají se stejnou měrou pravděpodobnosti, jakože se
nad námi srazí dva meteority. Taková chvíle nastala jednoho
vlahého srpnového večera, nějak před půlnocí bylo, když se
ozval telefon. Věděl jsem předem, kdo volá. V tuto dobu totiž
mohl volat jen jediný člověk na světě.
Někdy se ozýval i na úsvitu nového dne, ba jednou zvonil i v
hodinu mezi psem a vlkem. Jeho zvyk telefonovat se ho
zmocňoval, když smetl ze střihačky v budově na Vinohradské
kilometry magnetofonových pásků, a tím pádem měl čas, aby se
ho zmocňovaly nápady. K těm nejpovedenějším patřilo Domino a
ještě Rádio na polštář, pořady, s nimiž jsem měl též radost
prožít pár let života.
Hlava, ve které se líhly nikoli jednotliviny, ale rovnou celé
programové řady, byla odpovídajícím způsobem mohutná, protože
se do ní toho muselo hodně vejít. Seděla na ramenou Bohumilu
Kolářovi, a byl to právě on, kdo mi na dálku dvou set
dálničních kilometrů směrem na jihovýchod hodil třpytku, na
niž pstruh zabral. Nemohl jinak. Byla to nabídka, jaká se
neodmítá. Jmenovala se Toulky české minulostí.
Neříkat „běž!“, ale „pojď!“
Českou minulostí jsem se však toulal už předtím, ba mnohem
dřív, než jsem si začal vystřihovat z Mladého světa články
Petra Hory-Hořejše. Nepřišlo to však na mě jen tak shůry. I
když jsem si již vícekrát všiml na lidech většího i menšího
formátu kolem sebe, že oni nám prostě vyrostli tak nějak sami,
vlastním přičiněním, vlastní zásluhou, díky pouze a jen
vlastním vlohám, jako by všecko co, čím vynikli, čím se
dostali do popředí, v nich prostě už nějak bylo, a ono to
nabobtnalo, vyklíčilo a vyrašilo samo. O sobě to tvrdit
nemůžu. Nebyla by to nebyla pravda. Měl jsem totiž – a jsem
rád, že jsem je měl – pár dobrých učitelů, i když ne všichni
byli pedagogové. Aniž to třeba výslovně chtěli, tak naučili.
Nikoli tím, že říkali „Běž!“, ale že řekli „Pojď!“ Že jsem
mohl okouknout, jak něco umějí, to vydalo za několik fakult.
Úplně první mě zbláznila do dějepisu a taky do češtiny paní
učitelka Ilja Němcová na brněnské základní škole Gajdošova.
Brala historii jako nekonečnou sérii lidských příběhů, pro ni
to nikdy nebyl sled dat a jmen. Nedávno se mi dostal do rukou
Atlas moravských škol, a tam jsem se s úděsem dočetl, že do té
školy kromě spisovatele Bohumila Hrabala, herečky Vlasty
Matulové a první dámy Dagmar Havlové chodil i historik mého
jména i příjmení. Což jsem nejspíš já. Tak jsem tedy díky
české minulosti dopadl.
Na svědomí mě má i paní profesorka Šálková, u které jsem
maturoval z dějepisu. Dokázala mi, že dějiny nejsou mrtvé
pletivo letopočtů a jmen a bitev či korunovací, ale prokrvená
živá tkáň všemožných lidských osudů. Ze všech těch příběhů –
velkých, ale i těch docela nepatrných – se pak skládají
dějiny, přičemž v době, kdy se dějiny dějí, lze jen stěží
odhadnout, kudy si jejich proud vyhloubí řečiště.
Významně se na mně podepsal pan profesor Vladimír Kovářík z
novinářské fakulty, dramaturg televizní Babičky a F. L. Věka a
svého času průvodce rozhlasovým literárním místopisem.
Vychoval mě v přesvědčení, že ne vše, co je současné, je nutně
aktuální, a ne vše, co je staré, je neaktuální. Rozhlasový
pořad o osobnosti nebo události již notně historické může
promlouvat k dnešku hlasem docela mladým.
A věru moc nerad bych zapomenul na Přemka Matulu, rozhlasáka
každým coulem svého podsaditého těla. Svého času byl
redaktorem jedinečného pořadu Paprsek, autorem první
rozhlasové reportáže o operacích srdce, které v Brně prováděl
pan profesor Navrátil, a taky z hlubin ponorné řeky Punkvy,
kterou dnes natočit nelze, neboť v těžkých skafandrech se už
nikdo nepotápí a dnešní akvanauti mají do pusy vražen náustek
s kyslíkem a tím pádem z nich pod vodou nedostane nikdo ani
slovo.
Matula mě vycvičil, že každé slovo, v rádiu vyřčené, musí být
podloženo, o každém faktu musím něco vědět, kupříkladu, že
Karel IV. neměl ve dvaašedesáti letech ani jeden zubní kaz,
zato dna ho trápila na střídačku s artrózou, a ještě mnoho
stran detailů důležitých i méně důležitých, i těch zcela
nedůležitých musím nastudovat, ne že bych je v pořadu použil,
třeba se na ně ani nedostane, ale já je musím znát.
Nedalo se to říct líp?
A byli další učitelé (na všechny se ani nedostane). Patřil
mezi ně Karel Pech, který svého času dokázal přikovat u
československých radiopřijímačů možná miliony, když rozehrával
před mikrofonem spolu s Karlem Högrem texty, posílané z
daleké, vonící (a tehdy velice nedostupné) ciziny Jiřím
Hanzelkou a Miroslavem Zikmundem.
A ještě František Kožík, mistr biografických románů (však i on
má výuční list z Českého rozhlasu Brno). Vyprávět lidský
život, to on uměl. Nikoli napichovat prožitá léta na vidle
jako když se hází seno na hůru, ale se snahou porozumět všem
bolestem i slastem, které lidská duše i tělo prožívaly.
A jsou ještě další – Vladimír Komárek, Jan Špáta, Miroslav
Horníček, Jan Petránek, Zdeněk Mahler, živí i mrtví, moji
průvodci, které jsem si adoptoval, a o které se dodneška
opírám a ve chvílích nejistoty se jich ptám: Je to tak dobře?
A nedalo se to říct líp, co myslíte? Ne? A prosím vás –
poslouchali jste s chutí? To by mě hrozně štvalo, kdyby ne. Co
sám nerad, nechtěl bych činit druhému.
Moc bych si přál, aby se rozhlas poslouchal s chutí. Stejně
jako se s chutí setkáváme s člověkem, kterého máme rádi, na
kterého se těšíme, se kterým strávíme hodinu, jež se zdá
chvilkou. Nejlepší rozhlasová stanice je ta, na niž se těšíme.
A pořad, který bereme za svůj. Což se zcela jistě týká i
všech, kteří nutí každý týden svoje hlasivky, aby napovídaly,
sdělovaly, vysvětlovaly, spojovaly související, srovnávaly s
tím, čím žijeme dnes, ba v krajním případě i bavily.
V Toulkách českou minulostí jsme se dávali dohromady
nadvakrát. Když jsme začínali, napadla nás s režisérem
Jaromírem Ostrým dvě jména takřka okamžitě: Ivana Valešová a
František Derfler. Slyšeli jsme v duchu Františkův baryton,
věděli jsme, že je důvěryhodný a že ví v každé větě, co říká,
protože je to člověk se zázemím vědomostí a nepovrchním zájmem
o historii. A vedle něj se nemohl objevit nikdo jiný než Ivana
Valešová, která si zase události, děje a lidi nepřebírá
rozumově, ale citem. (Nehledě na jeden milý detail, který
zůstává posluchačům seriálu utajen, totiž že Ivanka je
mistryně breptů, místy hraničících s genialitou – v tomto
směru proslavená Zdenka Baldová jest pouhým jejím stínem. Řekl
bych, že historické interpretaci tento přístup nesmírně
prospívá.)
Asi po půldruhém roce přistoupil na palubu Toulek Igor Bareš.
Jeho účast v týmu znesnadnila autorovi do značné míry práci,
neboť Igor si s českými dějinami poměrně důvěrně tyká, a kam
vstoupila historie, tam se zcela určitě ocitly i jeho šlépěje.
Takže kromě toho, že je to výborný herec, lze jej těžko
oblafnout.
Čas neexistuje
Možná bych to neměl říkat nahlas, ale musím se s něčím svěřit.
Jsem přesvědčen, že čas neexistuje. Dávám za pravdu Janu
Werichovi, který se v jedné forbíně, v níž hrál s panem
Horníčkem, dopustil myšlenky, že čas si vymysleli lidi, aby
věděli, od kdy do kdy a kolik za to.
Ze zorného úhlu věčnosti jeví se propast mezi starověkem a 21.
stoletím jako zanedbatelný ďolík. A lidi, pobíhající na dně
toho ďolíku, jsou pěkných pár desítek tisíc let prakticky
stejní. Pravda, oblečeni tu ve více, onde méně zdobný kabátec,
tu s parukou na lebce, tu s hlavou okázale plešatějící či
ostříhanou nakrátko, tu hygienicky voňaví, tu s odpuštěním
smrdící, ale jsou to stále tytéž pracovité ženské a frajeři a
filutové a lapkové, duše čisté i nejrůznější špínou zasviněné,
lidé moudří i arogantní, namyšlení tupci, krasoduchové i
sprosťáci, srdce statečná, bázlivá, zrádná i smilná, a to od
samého počátku civilizace v našich hvozdech až po dnešní, s
okolní Evropou de facto srůstající Českou republikou.
I dnešní společenská scéna se hemží spoustou Albrechtů z
Valdštejna, Milotů z Dědic, Čapků ze Sán, Zikmundů Hulerů
(nikoli Hujerů, i když také těch je tady dost). Jen (pravda)
Husů a Komenských a Karlů Čtvrtých a Masaryků tu vidět pomálu.
Díky všem, kteří se probírají v neděli brzy zrána z bezvědomí
a poslouchají, co jsme to v našich dějinách zase vyváděli.
Vydání prvních padesáti Toulek jim možná umožní si v neděli
přispat. I když v neděli, to je zase čeká úplně nová schůzka.
Premiéra. Dějiny, jakkoli to zní paradoxně, v případě
rozhlasového seriálu nečekají.
Josef Veselý, historik a publicista |
