|
|
 Ivan
Kraus,
spisovatel
Až co přivezou
Zeptal jsem se v knihkupectví, zda mají jistou knihu.
„Nemáme,“ pravila prodavačka.
„Proč?“
„Už není.“
Její odpoveď mne zneklidnila. Kniha, o kterou jsem projevil
zájem, byla k mání, což jsem se náhodou dozvěděl od
nakladatele. Jeho podnik byl od knihkupectví vzdálen sotva
kilometr.
Zeptal jsem se prodavačky, zda knihu měla.
Měla, ale jak už řekla, teď už ji nemá.
Rozhodl jsem se, že udělám malý amatérský průzkum trhu.
Muž v dalším knihkupectví mi sdělil, že knihu také měl.
„Ale už nepřišla,“ řekl a skryl se za hromadou jiných knih.
Pokoušel jsem si představit, jak kniha sama kráčí po ulici.
Jak jde po chodníku. Jde do knihkupectví, kde se rozhlédne, a
když najde vhodné místo a prodavač kývne, že souhlasí, lehne
si na pult.
Také v dalším knihkupectví prodavačka zavrtěla hlavou.
Rozhodl jsem se, že se pokusím maličko trhem pohnout. Sdělil
jsem jí, že nakladatel má knihu dosud na skladě a požádal jsem
ji, aby mi publikaci laskavě objednala.
„Neobjednáváme,“ pravila rezolutně.
„A co děláte?“
„Čekáme,“ pokrčila rameny, sedíc za pultem bez hnutí.
Uvědomil jsem si, že pohnout trhem by znamenalo nejprve
pohnout prodavačkou. To nevypadalo nadějně. Protože však na
mne hleděla tak, jako by mi chtěla dát najevo, že nevím, jaký
je zákon trhu, nemínil jsem se hned vzdát.
„Na co čekáte ?“ zeptal jsem se hlasem co nejmírnějším, abych
ji nepolekal.
„Co přivezou.“
Cestou po městě jsem si opakoval její odpověď. A přemýšlel
jsem o tom, zda by prodavačka byla překvapena, kdyby jí místo
knih přivezli jednoho dne něco jiného, něco co také
neobjednala. Třeba zeleninu. Zajímalo by mne, zda by pracovala
systematicky a zda by položila hromadu mrkve jen volně na
pult, nebo by zboží zařadila abecedně.
Třeba Miller, Moravia, mrkev, Mrštík.
Nebo Hemingway, hrušky Holan, Hrabal.
Protože mám však ve zvyku být občas advokátem nepřítomných, v
duchu jsem ji hájil. Jako polehčující okolnost jsem uvedl
zkušenost z dob minulých. Po čtyřicet let tu většina lidí
čekala. Občan čekal na ledacos. Na pokyn odněkud shora. Na to,
zda přijmou, nebo nepřijmou. Zda schválí, nebo zamítnou. Zda
povolí, nebo zakážou. Jestli naloží a odešlou. Zda přivezou, a
pokud něco dovezou, co to bude.
Uvědomil jsem si, že kdysi vozili dokonce do knihkupectví
knihy, po kterých čtenáři vůbec netoužili. A naopak jiné, o
které zájem byl, vozili do sběru. To bylo v dobách Godota.
Čekalo se a čekalo. Jestli přijde nebo jestli ho náhodou
nepřivezou.
Ta doba je naštěstí pryč. Někdo si to však dosud neuvědomuje.
Nedošlo mu, že už není třeba čekat na to, až se něco stane.
Takový člověk je stále „na čekané.“
Používat starých metod není jen nerozumné, je to velká chyba.
Mimo jiné i proto, že kvůli každé knize bylo nutno pokácet
několik stromů. A pokud knihy, které jsou dosud někde ve
skladu, někdo neobjedná a někdo je nepřiveze do obchodů,
nedozví se jejich autoři, zda lze jejich čin omluvit – tím, že
si lidi knihu koupí.
Takto jsem uvažoval, čekaje na tramvaj, kterou jsem chtěl jet.
Ne proto, že přijede a pojede někam, kam si řidič zamane,
nýbrž proto, že pojede směrem, kterým se chci vydat. Na
stanici mne napadlo, že kdo čeká na to, co přivezou, mohl by
počkat i na to, koho přivezou. Třeba na ředitelství, do
parlamentu, na ministerstvo nebo do vlády. Pak by se ovšem
mohlo stát, že by zavládly staré „dobré“ časy, protože kromě
lidí, kteří čekají, jsou taky lidé, kteří čekat nemíní. Ti pak
občas ty, kteří donekonečna čekají na to, co přivezou nebo
dokonce na to, koho kolem povezou, perfektně převezou.
Stoje na stanici tramvaje, pronesl jsem v duchu sám k sobě
závěrečnou řeč. Protože jsem byl zároveň soudcem i porotou,
uložil jsem prodavačkám jen mírný trest: ke každé objednávce,
vzniklé na základě dotazu zákazníka, musí připojít jednu
navíc.
Tímto jí to sděluji písemně.
Pokud je někdo zvědav na to, jak to dopadlo s tramvají,
prozradím mu, že stále dlouho nejela. To mne přivedlo k
myšlence, že čekat lze vlastně celý život. Tak dlouho, až nás
jednoho dne někam odvezou. Tam nám něco zahrajou (podle toho,
kterou skladbu jim přivezou) a pak zase odjedou.
A protože bych nerad do té doby ztrácel čas, šel jsem raději
pěšky. |
