|
|
 O
prioritách
Před deseti lety označil v jednom rozhovoru producent Čestmír
Kopecký za principiální problém České televize, že její „první
a druhý program nemají jasnou a srozumitelnou tvář“. K hlavním
úkolům tehdy zvoleného ředitele Jakuba Puchalského patřilo
podle Kopeckého „vyřešit, jestli může být například
krasobruslení nasazeno místo dokumentárního filmu o Sibiři. A
jestli Romale a další menšinové pořady patří na jedničku nebo
na dvojku.“
Štafetu nepříliš úspěšných ředitelů dávno od Puchalského
převzali jeho následovníci a v České televizi už drahně let
nepůsobí ani Čestmír Kopecký. Na cestě k přesné definici a
důsledném dodržování jasné podoby jednotlivých programů však
ČT nijak výrazněji nepokročila. Přetrvávající anarchii v
dramaturgických prioritách a svévolném zacházení s vysílacím
schématem překvapivě příliš nezpřehlednilo ani nedávné
rozšíření nabídky o další dva digitálně šířené programy.
Obětí občasného přetlaku – zejména sportovních –
„nepominutelných atraktivit“ tradičně zůstala kulturně a
menšinově orientovaná Dvojka, tj. program, který by svou
výjimečností a jedinečností měl v kontextu všech tuzemských
televizních kanálů nejdůsledněji naplňovat alternativní úlohu
veřejné služby. Míru dnešního zmatení představ zodpovědných
v České televizi o tom, co taková veřejnoprávnost obnáší,
aktuálně dokazují nejen samozřejmé vpády přenosů zápasů domácí
hokejové play-off souběžně (?!?) vysílaných ČT 4 i na ČT 2 a
všednodenních celovečerních maratónů přenosů zápasů evropských
fotbalových pohárů, ale například i nedávný přímý přenos
prvního závodu seriálu mistrovství světa silničních motocyklů
v Kataru, který bez problémů vystrnadil z večerní nedělní
nabídky tradiční komponovaný Večer na téma...
„Sport, sport, sport, ranní vstávání, škodlivý je, přímo
zhoubný, když se přehání,“ zpívával v sedmdesátých letech Petr
Lutka. Přemíra sportu však nemusí škodit jen fyzickému zdraví.
Jeho obětí se stávají i nic netušící diváci České televize.
Zvláště pak ti, kteří nejsou zrovna uhranuti sportovním
šoubyznysem a televizní obrazovku chápou spíš jako
prostředníka setkání s klubovými filmy, dokumenty, divadlem,
hudbou, výtvarným uměním, a vůbec kulturního partnera na
úrovni. V případě „potřeby“ bývají právě jejich oprávněné
nároky tradičně kráceny jako první. Na tom se dodnes nic
nezměnilo.
S výhledem na blížící se letošní sportovní megaakce to pro
diváckou menšinu s „kulturní deviací“ není příliš radostná
zpráva.
Jan Svačina, publicista |
