|
Rozhoupáme míru zvon, ať to slyší
Pentagon!
Prvomájové heslo, které diváci představení Oněgin byl Rusák
skandovali spolu s herci Divadla v Dlouhé v rolích studentů
gymnázia Nad Štolou, poháněni odpudivým ředitelem (v hutné
stylizaci ho hraje Miroslav Hanuš), jim snad hmatatelněji než
co jiného připomnělo realitu osmdesátých let – doby
zahnívající normalizace v zemi, kterou už značná část jejích
občanů alespoň mezi blízkými nazývala Absurdistán. Zdálo se,
že mnozí se do skandování zapojili se smíchem, ale i s pocitem
trapnosti a tlaku na prsou, který tak dobře znali z oněch let…
Irena
Dousková, autorka stejnojmenného románu, který je pokračováním
prozaického i divadelního bestselleru Hrdý Budžes,
připravovala dramatizaci za spolupráce s režisérem inscenace
Janem Bornou, mistrem sytých jevištních obrazů. Příběh je
členěn do výrazně vizualizovaných scének provázaných živými
písničkami, které tehdy byly na hraně a mnohdy i za hranou
povolené kultury. Celek je šťastně zarámován do smluveného
setkání spolužáků na přelomu milénia, o Silvestru 2000, což
hercům umožňuje zachovat potřebný nadhled nad problémy
-náctiletých. Ironický tón pak do hry s lehkostí a gustem
vnáší velice dobrá představitelka role ústřední hrdinky Heleny
Součkové Lenka Veliká. Potlesk si ovšem zalouží všichni herci,
kteří opět až obdivuhodně potvrzují svou muzikálnost a
schopnost vytvořit na poměrně malé ploše i několik zcela
osobitých, přesně chrakterizovaných figur – za všechny
jmenujme například Kláru Sedláčkovou-Otlovou nebo Jana
Vondráčka. Přesní jsou nejen proto, že sami většinou v první
polovině osmdesátých let maturovali, ale i díky nasazení a
energii, kterou do svých postav vkládají a s níž dokáží
evokovat atmosféru dobového pokrytectví. Přestože všechny
scény jsou vystavěny velmi vrstevnatě (kromě hudby připravené
Milanem Potočkem k tomu pomáhá i scénografie Jaroslava
Milfajta, bohatá na výtvarné „fórky“) a téměř vždy mají přesné
pointy, sevřenosti a působivosti celku by prospělo jisté
prokrácení – spíš sekvencí než scén.
„Stříbrný vítr za časů normalizace“ neztrácí veselost a
lyrický potenciál, nezakrývá však brutalitu a stupiditu doby,
nad níž vál.
Vítězslava Šrámková, teatroložka
Foto Divadlo v Dlouhé |