Číslo 13 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor se spisovatelem.
Jáchymem Topolem.



 

 

 

 




 


Rozhoupáme míru zvon, ať to slyší Pentagon!

Prvomájové heslo, které diváci představení Oněgin byl Rusák skandovali spolu s herci Divadla v Dlouhé v rolích studentů gymnázia Nad Štolou, poháněni odpudivým ředitelem (v hutné stylizaci ho hraje Miroslav Hanuš), jim snad hmatatelněji než co jiného připomnělo realitu osmdesátých let – doby zahnívající normalizace v zemi, kterou už značná část jejích občanů alespoň mezi blízkými nazývala Absurdistán. Zdálo se, že mnozí se do skandování zapojili se smíchem, ale i s pocitem trapnosti a tlaku na prsou, který tak dobře znali z oněch let…

Helenu Součkovou, ústřední hrdinku „Oněgina“, dokonale ztvárňuje Lenka VelikáIrena Dousková, autorka stejnojmenného románu, který je pokračováním prozaického i divadelního bestselleru Hrdý Budžes, připravovala dramatizaci za spolupráce s režisérem inscenace Janem Bornou, mistrem sytých jevištních obrazů. Příběh je členěn do výrazně vizualizovaných scének provázaných živými písničkami, které tehdy byly na hraně a mnohdy i za hranou povolené kultury. Celek je šťastně zarámován do smluveného setkání spolužáků na přelomu milénia, o Silvestru 2000, což hercům umožňuje zachovat potřebný nadhled nad problémy -náctiletých. Ironický tón pak do hry s lehkostí a gustem vnáší velice dobrá představitelka role ústřední hrdinky Heleny Součkové Lenka Veliká. Potlesk si ovšem zalouží všichni herci, kteří opět až obdivuhodně potvrzují svou muzikálnost a schopnost vytvořit na poměrně malé ploše i několik zcela osobitých, přesně chrakterizovaných figur – za všechny jmenujme například Kláru Sedláčkovou-Otlovou nebo Jana Vondráčka. Přesní jsou nejen proto, že sami většinou v první polovině osmdesátých let maturovali, ale i díky nasazení a energii, kterou do svých postav vkládají a s níž dokáží evokovat atmosféru dobového pokrytectví. Přestože všechny scény jsou vystavěny velmi vrstevnatě (kromě hudby připravené Milanem Potočkem k tomu pomáhá i scénografie Jaroslava Milfajta, bohatá na výtvarné „fórky“) a téměř vždy mají přesné pointy, sevřenosti a působivosti celku by prospělo jisté prokrácení – spíš sekvencí než scén.

„Stříbrný vítr za časů normalizace“ neztrácí veselost a lyrický potenciál, nezakrývá však brutalitu a stupiditu doby, nad níž vál.

Vítězslava Šrámková, teatroložka

Foto Divadlo v Dlouhé


  Rozhovor s Jáchymem Topolem                        Jak to vidí Ivan Klíma                         Svou božskou hudbu neslyšel