|
|
 Vladimír
Karfík, publicista
Ach, ty průzkumy...
Ani bych si toho snad nevšiml, kdyby to agentura Faktum
Invenio veřejně neoznámila: její ředitel Jan Herzmann
zpochybnil relevanci objednávaných průzkumů veřejného mínění,
a proto je agentura přestala zveřejňovat.
Brzy nato jsem se dočetl něco, co mě uprostřed vášní, jež
vyvolaly změny v Radiožurnálu, na první pohled muselo trknout,
totiž že „drtivá většina posluchačů Radiožurnálu přijala
lednové změny kladně. Konstatuje to průzkum, který pro Český
rozhlas zpracovala agentura Stem/mark.“
Odjinud ovšem vím, že posluchačů, kteří jsou se změnami ve
vysílání Radiožurnálu naopak nespokojeni a vlastnoručně to
peticí stvrdili, je asi na sedm tisíc.
Proto mě zajímalo, jak vypadá taková drtivá většina
respondentů, jež na zadání rozhlasu oslovila profesionální
agentura. Tedy: „Průzkumu se po telefonu zúčastnilo přes čtyři
sta respondentů, kteří Radiožurnál poslouchají aspoň čtyřikrát
týdně.“ Zdá se mi, že číslo čtyři sta dotázaných není zrovna
omračující, a čtu dál: „Změnu ve vysílání zaznamenala podle
průzkumu zhruba polovina dotázaných. Skoro dvě třetiny z nich
ji hodnotily jako spíše velkou. A dvaapadesáti procentům
z nich tato změna vyhovuje nebo velmi vyhovuje“.
Jestli se mi hned zpočátku číslo čtyři sta zdálo malé, pak
drobením se zmenšuje a na přesvědčivosti ztrácí. Posuďme:
změnu zaznamenala jenom polovina dotazovaných, tedy celých dvě
stě. Z toho třetina, tedy zhruba sedmdesát, si nevšimla, že
k něčemu vůbec došlo, a polovině z nich (zda polovině
z poloviny, anebo ze třetiny není zrovna jasné) tato změna
vyhovuje nebo velmi vyhovuje, což v lepším případě čítá stovku
hlasů, v horším případě jenom sedmdesát hlasů.
Číslo věru omračující, že? Má takový průzkum vůbec nějakou
výpovědní hodnotu, když se neostýchá operovat pouhými
desítkami názorů, nadto velmi obecných, z nichž se nedovídáme
vůbec nic o povaze změn obsahových?
Necítím se povolán paušálně známkovat práci rozhlasových
profesionálů, většiny si vážím. Vrtá mi však hlavou docela
primitivní otázka: Když už se má něco měnit, třeba opravdu k
lepšímu, proč rušit to, co má originální hodnotu? Jenom proto,
aby to nepřipomínalo to, co nové koncepci předcházelo? Aby se
dostalo na někoho jiného? V nejhorším případě proto, že to
staré, osvědčené a úspěšné mohlo by znamenat konkurenční
nevýhodu pro nové?
Malým příkladem za mnohé je těch několik málo minut ranních
poznámek Ivana Hoffmana, pro něž jsem se někdy i dříve
probouzel. Že by snad stály v cestě rozmanitosti politických
postojů? Vždyť půvab těch kratičkých textů je v tom, jak tkví
v každodennosti, nikoli v politice! Český rozhlas Hoffmana
ztratil, snad ne nadlouho: jeho poznámky se však neztratily,
zatím denně visí na internetu, doprovázeny autorovým hlasem. |
