|
|
 Vladimír
Karfík,
publicista
Bez zvukového záznamu, bez paměti
Když Český rozhlas spustil stanici D-dur, kde posluchače
neohrožuje všudypřítomný hudební smog, dokonce ani slova,
kterým ne vždy je milé naslouchat, byl jsem nadšen. Bohužel
jen do chvíle, než jsem zjistil, že tahle exkluzivní stanice
není určena mému přijímači, ač jsem byl přesvědčen, že by si
ji zasloužil. Digitalizací televizního vysílání jsem se po
čase přes set-top-box konečně k této stanici dostal.
Zpočátku byl můj dojem úchvatný. Brzy mi však došlo, že to je
vlastně zrádné, vždyť mě to svádí setrvat na jedné stanici, a
kde je ten ostatní svět, který mě také zajímá! Vrátil jsem se
tedy k staré praxi vyhledávat si jednotlivé pořady, mezi nimiž
D-dur v celodenním programu představuje stálici: když si nikde
nevyberu, mám se vždycky spolehlivě kam uchýlit. Jediný
problém: informace o jejím programu v koutku tohoto týdeníku
je tak kusá, že sice se dozvím, který autor a skladba se budou
hrát, ale nikoli už v jakém provedení. A tak můžu propásnout
archivní skvosty, k nimž bych se jinak těžko dostal.
V posledních dnech jsem poznal, co to je, když se dítěti vezme
oblíbená hračka: set-top-box stávkoval zrovna v průběhu konání
Pražského jara. Bláhově jsem se těšil, co všechno bych mohl
slyšet. Zklamání dvojí: na téhle stanici přenosy stejně
nebyly, a navíc tu zasáhla polistopadová vrtkavost České
filharmonie.
Bývaly doby, kdy jsem se těšíval, až začne Pražské jaro.
Důvodů byla řada: dnes při zpětném pohledu vidím, jaká to byla
příležitost setkávat se třeba s výjimečnými hudebníky z Ruska,
dokud oni ani my jinam nesměli, a jaký to byl svátek
v kulturním úhoru padesátých let. Společnost dnes bohatne, ale
staré věrné koncertní publikum si z festivalové nabídky těžko
dopřeje víc než jeden večer. Ještě loni byla aspoň náhrada:
dostatek rozhlasových přenosů zejména českých těles – na
autorská práva těch zahraničních bývala s penězi vždycky
svízel.
Letos tomu ovšem bylo jinak. Slyšeli jsme v přenosech sice
leccos, ale Česká filharmonie, v nových poměrech zvyklá stále
překvapovat, pravda, povětšinou spíše mimoumělecky, citelně
ochudila zejména své největší konzumenty, rozhlasové
posluchače. Filharmonici, nespokojeni se způsobem, jak se
nakládá s odměnou za reprodukční práva, odmítli hrát, pokud
bude na pódiu jediný mikrofon. Chápu, že jsou hráči
roztrpčeni, když podmínky, za jakých pracují a jsou
odměňováni, srovnávají se svými šťastnějšími zahraničními
kolegy. Ale jak k tomu přijdou miliony posluchačů, příznivců,
ty hodíme přes palubu kvůli tomu, že máme málo peněz? Vždyť
kdo ze skutečných tvůrců dnes nestojí svým dílem na okraji
společnosti a je spravedlivě oceněn? Společnost je přece
systematicky banalizována a vulgarizována právě tak, jak
nebývale pokleslý je nejen vkus, ale sám politický záměr
jejích správců – postavení filharmoniků v umělecké obci není
výjimkou.
Napadá mě, jak by při takovém přístupu k posluchačům a
samozřejmě s tím i k vlastní práci mohl vzniknout tak
neuvěřitelný komplet Ančerlových nahrávek, nejen studiových,
ale živých. Z čeho by se dál budoval hudební archiv rozhlasu,
na němž stojí ta mimořádná stanice D-dur? Nechci uvěřit, že by
v bojkotu mikrofonů byl podvědomý či vědomý záměr: raději se
dnes nesrovnávat s tím, v čem byla kontinuita a velikost
souboru pod Ančerlem či Neumannem? |
