|
|
 Jiřina
Šiklová,
socioložka
Osmašedesátý po čtyřiceti letech
Události roku 1968 zasáhly nejen ty, kteří je na vlastní kůži
prožili, ale nepřímo – přes společenský postup či zavržení
rodičů nebo prarodičů – ovlivnily i příslušníky generace,
která se teprve měla narodit. Otázka „Jak jste tenkrát mohli?“
ale neprovází jen Čechy a Slováky, ale – jak jsem zjistila i
ze sebereflexe francouzského filozofa a politologa Raymonda
Arona – také Francouze, Italy či Španěly. A to nezávisle na
tom, na které straně ti lidé tehdy stáli a jak dneska ten
osudový rok hodnotí.
Na řadě konferencí, které jsem letos absolvovala, jsem si
uvědomila až patologickou soustředěnost Čechů na sebe samotné.
Vzpoury mladých lidí, především studentů, probíhaly v roce
1968 prakticky souběžně i v Západním Berlíně, Paříži, Madridu,
Milánu i v Londýně a byly posilovány protagonisty
přijíždějícími do Evropy z druhého břehu Atlantiku. Byla to
vzpoura generace dospívajících dětí, narozených po válce.
Kritizovaly svoje rodiče za nepříznanou kolaboraci s nacismem,
za kompromisy s okupanty, za nenaplnění proklamovaných ideálů
lidských práv. Za pomoci marihuany, antikoncepčních pilulek,
rockové hudby, odporu ke konzumní společnosti, která začlenila
do „kšeftu“ i jejich revoltu a obratem jim vytiskla na
statisíce triček portréty Che Guevary, Fidela Castra, Stalina
i „velkého“ Mao Ce-tunga, stavěli tito mladí v Paříži barikády
nebo vrhali dlažební kostky a hořící Molotovovy koktejly do
oken západoberlínského Springerova nakladatelství.
Studenti u nás byli v protestech skromnější, knížky by
nezapalovali, spíš by je sebrali a doma si je přečetli,
protože mnohé z nich byly v Československu zakázány. Také naši
mladí se bouřili: proti establismentu, proti vládě jedné
strany, proti cenzuře, proti nedostatku informací i zboží
v obchodech. Zatímco mladí na Západě kritizovali svůj
kapitalistický režim „zleva“, českoslovenští studenti svůj
socialistický režim „zprava“. Není tedy divu, že si navzájem
nerozuměli. Pak do Prahy přijely tanky a Čechy a Slováky
začaly zajímat jiné věci než problémy dětí květin, LSD a
barikády. Nepřítel byl najednou zcela konkrétní.
Teprve po čtyřiceti letech čteme, co se tehdy dělo pár set
kilometrů směrem na západ, a dodatečně se divíme, jak málo
jsme o sobě věděli. A hodnocení? Zase jen osobní. Jeden
novinář ze Západu (jak zastaralý je dnes ten pojem!) se mě
zeptal, co považuji na roku 1968 za významné a že prý ta
okupace musela být pro moji generaci hrozným zklamáním.
Odpověděla jsem v tom smyslu, že obsazení Československa bylo
jenom lokální prohrou a že současně šlo o debakl Sovětského
svazu, který tím ztratil vliv na své západní levicové
sympatizanty a tamější komunistické strany. Sovětská vláda se
tak definitivně zkompromitovala a na Západě se objevil
eurokomunismus. Naše prohra a zdánlivé vítězství Sovětů
posunulo zcela jinam sympatie i veřejné mínění. Byl to začátek
konce, který přišel za dalších dvacet let.
Jen tak mimochodem: Jaký časový úsek proběhl mezi upálením
Jana Husa v Kostnici a přibitím pětadevadesáti tezí Martinem
Lutherem na dveře chrámu ve Wittenbergu? |
