|
|
 Jan
Halas, publicista
Osmičkový rok
Píši tyto řádky 1. listopadu a uvědomil jsem si, že mám také
jedno osobní výročí. Do rozhlasu jsem totiž nastoupil přesně
před čtyřiceti lety, slavím tedy své rozhlasové narozeniny.
Taková věc samozřejmě žádného čtenáře nebo posluchače
nezajímá, mne však nutí k tomu, abych si trochu zavzpomínal,
zvláště na tomto místě, protože nejvíce let jsem prožil právě
v redakci Týdeníku Rozhlas, kde jsem začal pracovat 1. února
1969 a končil 28. února 1990 přechodem do literární redakce
Českého rozhlasu 3.
První rok se celkem dal vydržet v rozkolísané nejistotě, na
jaře v roce 1970 nastaly však časy doslova přízračné. Na
šéfredaktorské místo nastoupila totiž osoba z jiné planety,
jakýsi Stanislav Staněk, dříve žokej, pak cenzor a kontinuálně
estébák. Přišel ve chvíli, kdy jsem doma ležel s chřipkou, byl
jsem však kolegy telefonicky varován. Když jsem pak přišel
k paní doktorce na kontrolu a stavil se v redakci, hned si mne
povolal a nařídil mi, abych přinesl rozhovor s jistou
herečkou, jejíž jméno už tehdy přímo symbolizovalo nástup
„zdravých sil“. Splnění tohoto příkazu překračovalo všechny
meze, za které jsem nebyl ochoten jít. Rychle jsem utíkal
zpátky do ordinace a tam vysvětlil, co se děje. Můj zdravotní
stav se prudce zhoršil a musel jsem jít na čtrnáct dní zpátky
do postele. Ukázalo se, že to byl dobrý manévr, ten rozhovor
nikdy nevznikl.
Nový šéfredaktor okamžitě stihl vyházet všechny starší kolegy
a podmínečně ponechal mladé, tedy mne, fotografa Sašu
Janovského a sekretářku Ivu Štelovskou. Do redakce pak
postupně začal přivádět postavy, hodné štětce Hyeronyma Bosche
– fyzicky i psychicky. Šlo většinou o jeho bývalé kolegy –
cenzory. Rázem se změnil vzhled časopisu i jeho obsah. Na
titulní stránce například nesměla vyjít žádná fotografie, na
které by byla nějaká lidská tvář. Jen krajinky a vesničky.
Malér byl ale v tom, že našim předkům v minulosti nikdo
neporadil, aby v obcích nestavěli kapličky nebo kostelíky.
Najít ideově čistou fotku byl tedy vážný problém. Pamatuji na
jednu výjimku, soudruh prezident Svoboda měl nějaké narozeniny
a na titul byla dána jeho fotka. Co čert nechtěl, za tehdy už
zkroceným prezidentem stáli dva muži, z nichž jeden byl
identifikován jako nějaký redaktorský vyvrhel z měsíců nedávno
minulých (nevzpomínám si už kdo to byl). Kolega Janovský měl
malér. Krátce na to mu byl vykraden fotoarchiv v hlídané
rozhlasové vile za vinohradskou vodárnou (dnes sídlo ČRo 6).
Nikdo nikdy nevypátral pachatele.
Měl jsem tehdy na starosti propagaci celého kulturního
vysílání, tedy i hudebního. Odevzdal jsem dva články, jeden
byl o Beethovenovi, druhý o Bachovi. Bylo nějak málo místa a
tak mohl vyjít jenom jeden. Důvod, proč vyšel ten o Bachovi
byste asi neuhodli. Soudruh šéfredaktor rozhodl, že Bach byl
pokrokovější, protože se narodil v Lipsku – tedy v NDR.
Beethoven se svým rodným Bonnem měl smůlu. Taková
neotřesitelná logika sídlila v hlavách normalizačních
expertů, kteří nám pak vládli přes dvacet let.
Asi se k danému tématu budu muset vrátit ještě v dalším
zamyšlení, protože se domnívám, že takové návraty do historie
nejsou, zvláště dnes, vůbec zbytečné. Takže pokračování
příště. |
