|
|
Lulu a Nora varují
Secesní femme fatale – Lulu, titulní hrdinka dramatu Franka
Wedekinda, která všem mužům okolo přináší zkázu a smrt – se
v nejčerstvější inscenaci pražského Divadle Komedie proměnila
v dnešní nepříliš komplikovanou dívku. Její „osudovost“
spočívá pouze v tom, že jako katalyzátor v nějakém chemickém
procesu urychluje zkázu, již si „její“ muži připravují sami
majetnickým a kořistnickým přístupem ke světu.
 Scénář,
režie i scéna Davida Jařaba přesazují Lulu do současnosti. Na
jevišti ční na sloupech do prostoru přepychová,
funkcionalistická bytová buňka otevřená směrem k hledišti:
něco jako vila Tugendhat proměněná v dům pro panenky. Lulu
v podání mladičké a výrazově poněkud jednostrunné Terezy
Voříškové ostatně takovou panenkou je. Věkově ještě není
příliš vzdálená té třináctileté lolitce, kterou do sexu
zasvětil všemocný makléř Schön, aspirující v momentu, kdy se
příběh odehrává, na křeslo senátora. Martin Finger z něho činí
příkladnou figuru dnešní politické scény: chladnou,
racionální, amorální... (Až na to, že Wedekind předepsal
Schönovi kvůli Lulu odchod z politiky.) Další aktuální figuru
– majetnického a sprosťácky arogantního podnikatele Golla, do
jehož konty vystlaného hnízdečka podstrčil Schön Lulu co
kukaččí vejce – ztvárnil Jiří Štrébl. A že mezi oběti patří i
fotograf Schwarz (Martin Pechlát) a nakonec i Schönův syn Alva
(Jiří Černý) je logickým vyústěním – ani ne tak jejich lásky
k Lulu, jako spíš toho, že i oni se do řetězce vykořisťování,
využívání a zneužívání bližních zapojili. Sjednocující
minimalistický styl scénografie i herectví a výrazný podíl
hudby a videosnímků promítaných na horizont scény – obé z
dílny Ivana Achera – připravují divákovi silný estetický
zážitek.
Ještě vytříbenější propojení dramatických, výtvarných a
hudebních kvalit skýtá nejzdařilejší inscenace šéfa činohry
Národního divadla Michala Dočekala v letošní sezoně na Nové
scéně: Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory
společnosti. Laureátka Nobelovy ceny Elfriede Jelinekové
napsala tento svůj první divadelní opus koncem sedmdesátých
let jako poměrně čerstvá členka Komunistické strany Rakouska.
Salónní momenty jejího levicové postoje režisér ironizuje –
například tím, že některé tezovité pasáže připomínající lekce
marxismu leninismu nechává zpívat –, ale její odpor k tomu, že
lidé jsou prostřednictvím peněz manipulováni a v zájmu růstu
kapitálu i ničeni, toto autentické jádro autorčina sdělení,
předává bez zkreslení a velmi účinně.
říběh Nory, hrdinky Ibsenova dramatu, je zasazen do
meziválečné doby, jejíž odcizující modernitu evokuje
scénografie Martina Chocholouška prostřednictvím
technicistních prvků, jako jsou například roury, obrovské
ventilátory, běžící pás či výtahová klec. Nora se po útěku od
manžela pokouší živit jako dělnice, brzy se však stane
milenkou konzula Weyganga, který ji ve prospěch svých obchodů
půjčuje k sadomasochistickým sexuálním hrátkám i ministrovi.
Posléze ji ovšem ze svých „služeb“ propustí. Jako odstupné jí
zřídí obchod s látkami a Nora opět končí u svého muže Helmera.
Významnou složkou inscenace je hudba Miloše Orsona Štědroně,
která obdobně jako scénografie odkazuje k modernistické
poetice první poloviny dvacátého století a zároveň ji lehce
ironizuje. Ironie je ostatně vůdčím principem celé inscenace.
Přispívá k ní i inspirace brechtovskou poetikou epického
divadla. Majstrštykem je Nora Kateřiny Winterové: rozporuplná
bytost budící soucit i úsměšek. Dokonalé výkony, prosycené
nápaditou a jemnou stylizací, podávají i ostatní. Především
pak Vladislav Beneš coby Weygang a Jaromíra Mílová v roli
Hilmerovy služky a milenky paní Lindeové.
Jen závěr inscenace není ironický. Pohyby lidí ovládaných
penězi začne určovat rytmus bubínků a píšťal. A dělnice –
proměněné maskami na temeni v neživé panenky – se lisují do
klece, která připomíná plynovou komoru...
Bože, dej, ať se historie neopakuje!
Bronislav Pražan
Foto Lucie Jansch
|
