|
|
 Jakub
Kamberský, publicista
Krátká, leč pevná spojení
Český rozhlas 3 – Vltava odvysílal 18. května premiéru původně
divadelního textu Krátká spojení srbské autorky Vladislavy
Fekete, jenž byl ověnčen cenou Alfreda Radoka za rok 2008.
Jsme svědky osudů několika lidí, se kterými si nepěkně zahrála
válka v Bosně. Sledujeme vykořeněnost a deziluzi, kterou se
každý snaží řešit po svém. Ona (Jana Stryková) emigrací do
Bratislavy, její kamarád ze studií Milija (Kamil Halbich)
emigrací do Anglie. Dara (Lucie Trmíková), sestra hlavní
ženské postavy, bojuje s osudem a výchovou dospívající dcery v
rodné zemi, její bývalý manžel Boro (Jiří Langmajer), voják –
účastník válečných konfliktů, se zase utápí v alkoholu.
Prostředky, jež formují děj hry, jsou tu jednak komunikační
kanály, e–mail a zejména pak telefon, pak také role vypravěčky
a postup retrospektivy, která propojuje osudy hlavních aktérů,
ale hlavně odkrývá emoce a traumata. S emocemi vůbec autorka
pracuje efektivně, stačí si vzpomenout na hádku Dary s Borem,
do které se vmísí Dařina dcera, přikáže Borovi, ať Daru nechá
na pokoji a ten v úleku reflexivně namíří pistoli na vlastní
dceru. Jen z této situace vyplývá, jak může válka člověka
deformovat. Když připočteme přiznaný i skrývaný smutek
emigrantů po rodné zemi, máme tu drama se vším všudy.
Co se herecké a režisérské složky týče, je třeba pochválit
režiséra Petra Mančala za brilantní práci s hudebními předěly
dokreslujícími navozené situace. Že je toho Mančal schopen,
ostatně předvedl již ve Vedralově Xaverovi a ve Stokerově
Hraběti Drákulovi. Z hereckých výkonů se patří zmínit Jiřího
Langmajera, který se v posledních letech nevrací za mikrofon
tak často. Na jeho opileckou emotivní zpověď ucho dlouho
nezapomene. I Jana Stryková zde přesvědčila, že si na velké
ploše umí poradit.
Původně jsem si chtěl postěžovat, jaká je škoda, že současní
tvůrci rezignují na jeden pevný, velký příběh. Jakmile jsem
ale hru Krátká spojení porovnal s rozhlasovými opusy
devadesátých let typu Werflových Čtyřiceti dnů či Urisova
Exodu, kde válečný stav rovněž v jistém smyslu narušuje
identitu hrdinů, uvědomil jsem si, že velký příběh dává značný
prostor fabulaci, která často vede k hysterickému, těžko
uvěřitelnému chování aktérů. Vytrácí se tak jistá syrovost,
kterou nacházíme právě v náročném textu Vladislavy Fekete. A
je jedině dobře, že dramaturgie Vltavy seznamuje posluchače i
s náročnými dramatickými kusy. |
