|
|
 Nejdůležitější je lhát jako první...
Režisér Tomáš Vorel vyvolal pochyby, ba pohoršení nedávno
uvedeným Gymplem, který bořil ustálené představy o
studentstvu. Tragikomedie Ulovit miliardáře natočená podle
knižní předlohy Martina Nezvala (30. 10., 20.00, Prima) napadá
ustálená klišé zejména o „politické korektnosti“. Navíc
experimentuje s divadelní nadsázkou – viz „zcizující“
vystupování postav z děje, aby komentovaly dění.
Navenek drsná, deziluzivní Vorlova (a Nezvalova) komedie se
dotýká provázanosti médií, hospodářských, politických i
bezpečnostních složek, cynické vypočítavosti a vzájemného
zkorumpování. Autoři se netají ambicemi zpodobnit veskrze
prohnilou společenskou strukturu, kdy už nezáleží na tom,
„jaká strana je u moci, jaký tam je politik, jaký režim právě
vládne“ (citát z tiskových materiálů k filmu). Jenže tento
stav odečítali umělci odedávna, lze konstatovat, že se měnily
jen kulisy, do nichž byl zasazován. Stačí si vybavit Žebráckou
operu, abychom si uvědomili, že Nezval a Vorel nepřicházejí s
ničím zásadně objevným. Jenže zatímco Brecht tuto látku
pozdvihl k experimentujícímu podobenství, čeští autoři ji
přizpůsobili dikci bulvárních zpráviček.
Ulovit miliardáře zachycuje situaci, kdy každý myslí jen na
vlastní prospěch, ochoten na úkor druhého rozšířit a upevnit
svůj vliv. Miliardářský protagonista Patrik Grossmann (Tomáš
Matonoha, s neholenou tváří vyzývavě zachmuřenou a
neproniknutelnou, mu dodal zlověstně mefistofelské vzezření)
by rád získal důležitou banku, poté svou pozornost upne na
komerční televizi, která jej začala zostouzet, vědom si toho,
že ovládání médií je ze všeho nejdůležitější – vždyť lidé jsou
vždy ochotni uvěřit všemu, co televize „na vlastní oči“ ukáže,
i kdyby se jednalo o naprostý podvrh.
Všemu vévodí princip, uvedený už v knize: „Nejdůležitější je
být první, kdo začne lhát.“ Jenže Vorel ve snaze dosáhnout
nejnázornější „modelovosti“ volí jednak maximální
zjednodušování (jistě lze uvažovat o návaznosti na brechtovský
osvětový „lehrstück“), jednak do děje vnáší zbytnělé
karikující rysy. Ty se někdy projevují už v samotném vzhledu
postav (zamaštěně zanedbaný „nezávislý novinář“), většinou
však těží z protikladu mezi rádoby důstojným zevnějškem a
často až šaškovsky směšným počínáním, zvláště v hlasově
přepjaté, jakoby nepatřičně hravé poloze. Nic naplat: režisér
si měl včas vzpomenout, že méně někdy bývá více. Ale na
provokující dikci jeho filmu to nic neubírá.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
