|
|
Na Vídeňce rehabilitovali Semele
Divadlo na Vídeňce vstoupilo do nové sezony impozantně: po
zahajovacím beethovenovském koncertě s Vídeňskými
filharmoniky, kdy sólistou byl pianista Lang Lang, nabídlo
čtvero scénických uvedení Händelova takřka neznámého oratoria
Semele v exluzivním provedení. Titulní hrdinkou totiž byla
čtyřiačtyřicetiletá rodačka z Říma, fenomenální
mezzosopranistka Cecilia Bartoliová, a hudebního nastudování
se s francouzským souborem Les Arts Florissants ujal jeho
zakladatel a šéf William Christie, který pochází z Buffala ve
státě New York.
 Jedním
z důvodů, proč byla nyní Semele prezentována scénicky, je
skutečnost, že toto oratorium, které mělo premiéru 10. února
1744 v londýnské Covent Garden, je vlastně operou. Navíc
libreto Williama Congreveho nečerpá z bible, ale z antické
mytologie. Záletný Jupiter se zamiluje do královské dcery
Semele, což rozlítí Jupiterovu manželku Juno. Ta v přestrojení
za Semelinu sestru Ino lstí přesvědčí Semele, aby si jako
důkaz lásky na Jupiterovi vynutila spatřit ho v plném božském
lesku. Marně ji Jupiter varuje, že ji to zničí, protože žádný
ze smrtelníků takovýto pohled neunese, leč tvrdohlavá Semele
trvá na svém. Protože Jupiter Semele slíbil, že jí splní každé
její přání, musí držet slovo. Zákonitě pak jeden z jeho blesků
Semele spaluje. Z jejího popela povstane Jupiterovo a její
dítko, další bůh Bacchus.
Ačkoli je Bartoliová zařazována do mezzosopránového ranku,
hravě zvládá i sopránové výšky. Její přechody z jedné hlasové
polohy do druhé zněly naprosto plynule, rejstřík působil
naprosto vyrovnaně, přičemž nejvyšší i nejnižší tóny nedoznaly
pražádnou námahu, ba naopak ještě svědčily o rozsahové
reservě. V umění perlit koloraturami je pak Bartoliová snad
nedostižná.
Inscenace Kanaďana Roberta Carsena, která dokonale popřela
antikizující design a naopak výtvarně zamířila k současnosti,
byla do Vídně přenesena z Curychu. Hýří nápady, pěvci se
pohybují „činoherně“, i sbor, jehož role je v partituře
nemalá, je skvěle rozpohybovaný. Carsen zdaleka nezůstal pouze
ve vážném tónu a naopak koření své pojetí pěknými porcičkami
inteligentního humoru. Zejména scény žárlivé Juno, která
připomíná Alžbětu II., s její družnou informátorkou Iris
vzbuzovaly ve vyprodaném hledišti hlasitý smích. A když se
v plném majestátním božském vyvedení objevil Jupiter,
neasociovala jeho podoba nikoho menšího než byl sám císař
František Josef...
Vladimír Čech, hudební publicista
Foto Uli Weber
|
