|
Píseň
jako umělecké dílo
Když napíšu, že píseň může být umělecké dílo, na řadu
konzumentů rozhlasu a televize to nejspíš zapůsobí velice
nedůvěryhodně. A není se čemu divit. O přetrvávající existenci
žánru umělecké písně se mohou přesvědčit málokde – sem tam
některý nekompromisní písničkář vydá písňové album, někdo ho
objeví na internetu, v nějakém klubu či divadle, popřípadě v
hospodě nebo veřejné knihovně. Čas od času se tomuto žánru
seriózně věnuje některý recenzent v tisku – Pavel Klusák v
Lidovkách, Antonín Kocábek v Týdnu... Zřídkakdy se však o něm
něco dozvíte z rozhlasu. S výjimkou pravidelných pořadů Milana
Tesaře v rádiu Proglas, některých programů Jany Ježkové a
několika dalších moderátorů pražského Radia 1 a také
veřejnoprávní Vltavy, která se kromě toho snaží věnovat i
klasice, jazzu, etnické hudbě a bůhví čemu ještě... O
televizních hudebně-kritických pořadech nemá smysl psát,
protože kde nic není, ani smrt nebere.
Písničkář – a teď myslím člověka, který své písně považuje
především za umělecké dílo a teprve ve druhé či třetí řadě ho
zajímá, kolik mu to vynese – je dnes v podobném postavení jako
básník. Ten také obvykle nepózuje na titulních stranách
časopisů a média se mu téměř nevěnují. Poezie přesto ze světa
nezmizela, vydávají se knihy, a kdo chce, může si je číst a
umístit je třeba na čestné místo na svém nočním stolku. V
jednom má ovšem básník oproti obdivovateli umělecké písně
velkou psychickou výhodu: neexistuje žádný básnický průmysl,
obdoba toho hudebního, a nejsou tu takzvané celebrity, které
by veřejně vypočítávaly, kolik prodaly básní a u které
vydavatelské firmy. Poezie se také, pokud vím, zatím
nerecituje v rozhlase v komerčních programech. Naproti tomu
písnička je beztrestně považována za „zboží“ a monstrum zvané
hudební průmysl se nacpalo všude, kam se vejde – do
supermarketů, kaváren, čekáren, úřadů a kanceláří a vystavuje
tam svoje „výrobky“ přizpůsobené „potřebám trhu“.
Zkuste si představit, jak svět vypadá z pohledu obdivovatele a
milovníka vcelku křehkého uměleckého žánru písně. Kam
přijdete, tam narážíte na zmetky! To se básníkovi nestane, aby
byl denně krmen verši, ze kterých by se mu dělalo špatně;
básněmi, jejichž autoři většinou neznají základní pravidla
řemesla, neumějí česky a blábolí, co jim slina na jazyk
přinese. Písničkář, který to ještě nezabalil, je na tom asi
jako kuchař v restauraci, který se půl dne pachtí s poctivou
polévkou, i když všude kolem už neznají jinou než tu
z pytlíku...
Básníci i písničkáři tohle zmatení hodnot určitě přežijí.
Budou psát, skládat, tisknout a vystupovat, jako to dělají
odjakživa. Jen bych jejich jménem rád připomněl, že ty zvukové
vycpávky mezi reklamami, to nejsou umělecká díla z oboru
písní; ty dneska najdete jinde. Třeba v pražském Kaštanu
můžete v pátek 12. a v sobotu 13. dubna slyšet Dášu Voňkovou,
Zuzanu Homolovou, Oldřicha Janotu, Jiřího Konvrzka, Jiřího
Smrže, Petra Linharta, Jiřího Dědečka, Martinu Trchovou, Petra
Vášu, Martina Kyšperského a ještě asi patnáct dalších. Kam se
hrabou instantní náhražky, tohle bude mít poctivou a nešizenou
chuť, vsaďte se!
Jan Burian, písničkář a spisovatel |