|
|
Opat „chuligán“ Anastáz Opasek
Když před třinácti lety (24. srpna 1999) náhle zemřel při své
krátké návštěvě bavorského kláštera v Rohru břevnovský opat,
benediktinský řeholník a básník Anastáz Opasek, uzavřel se tím
nejen jeden bohatý český osud, ale symbolicky se sklenula
topografie jeho života i úsilí. Zemřel v klášteře, který se po
roce 1968 stal na dvacet let jeho domovem a odkud se svými
spolupracovníky pomáhal rozdýchávat český exilový život. V
místech, kde znovu promýšlel jedno ze svých životních témat,
německo-českou otázku, klíčové téma střední Evropy.
Představuje-li si někdo ještě dnes opata jako žoviálního
buřtipána s korbelem piva, který pařátem objímá zlatý poklad
(mimo jiné tak karikoval v padesátých letech Dikobraz církevní
představitele a tento obraz se čas od času vrací i do naší
politické současnosti), je na omylu. V případě Anastáze Opaska
dvojnásobném. Tento drobný, hubený muž se vymykal všem ubohým
i uhlazeným představám o představeném kláštera. Nikoli
církevní funkcionář a moralista, ale muž vnitřně svobodný,
riskující a prodchnutý Kristovým evangeliem, u kterého měli
všichni otevřené dveře.
K jeho blízkým přátelům patřila řada lidí, stojících mimo
církev. Vzdělanec, realista, hluboce vkořeněný do
benediktinské spirituality, básník čistého zraku a bytostný
Evropan. Vždyť uvažme – narozen českým rodičům ve Vídni,
dospíval v Kolíně nad Labem, studoval v Římě, duchovně působil
v Praze, Rakousku, v německém Rohru a za svůj druhý domov
považoval renesanční Itálii. Milovník a mecenáš české kultury,
přítel tvůrců rozličných povah a poetik (ve škále Jaroslav
Durych – František Halas – Karel Kryl), častý návštěvník
koncertů a divadel. Jeho školou nebyla jen univerzitní škamna
– v padesátých letech prošel těmi nejhoršími stalinskými
kriminály (byl odsouzen na doživotí), kde poznal podivuhodnou
sortu lidí od vrahů a kolaborantů po kasaře, později zedničil
na pražském sídlišti a skladníkoval v Národní galerii, v exilu
se nikdy nevyhýbal praktické pomoci utečencům. Ač řeholník,
přirozeně a nenuceně přerůstal jinak uzavřená ghetta a jako
gotický svorník spojoval rozličná lidská společenství –
poúnorové exulanty s osmašedesátníky, evangelíky s katolíky,
marxisty s undergroundem, Čechy a Němce.
Anastáz Opasek nebyl teologem, po kterém by zůstalo
esejisticky formulované dílo. Zanechával ve druhých stopu
svými promluvami, osobními dopisy, postoji i svým mlčením.
Přesto po něm zůstává i literární brázda – jedenáct básnických
sbírek, které vydal v exilu i po roce 1989 a ze kterých je
sestaven i opaskovský rozhlasový Souzvuk s názvem Jak ptáče
chycené Ptáčníkem (neděle 21. dubna, ČRo Vltava, 9.00). Opasek
je rovněž autorem vynikající vzpomínkové knihy Dvanáct
zastavení, ze které se na Vltavě bude od pondělí 15. dubna,
vždy v 11.30, číst na pokračování v cyklu Osudy, a je také
autorem řady článků, úvah a literárních textů, roztroušených
po domácích i exilových časopisech, které by si zasloužily
knižní soubor.
Opat Anastáz Opasek měl dar živé komunikace, byl bystrým
debatérem, uměl naslouchat, neupejpal se posedět s přáteli a
vypít kalíšek vodky, humor byl jeho rodným druhem. Když ho
jako zednického přidavače zdravili v šedesátých letech jeho
dělničtí nadřízení „Čest práci“, Opasek pohotově odpovídal:
„Až na věky amen.“ I pro určitou nenucenost a rozpustilou
živost měl přezdívku „opat chuligán“. Vznikla v bolševickém
kriminále, jejím autorem byl teolog a biolog Petr Ondok a s
Opaskem se tato přezdívka táhla až do pozdních let. Sám se tak
občas podepisoval na lístky, které posílal svým přátelům.
Jan Nepomuk Vojtěch Opasek se narodil před sto lety, 20. dubna
1913 ve Vídni. Nemohl si vybrat lepší rodné místo – Burgring
číslo 7. Manželé Opaskovi totiž bydleli v Přírodovědeckém
muzeu, kde byl otec zaměstnán jako hlídač. Z okna pohled na
známý pomník Marie Terezie, po ulicích jezdí kočáry, malý
Jeník Opasků tu ještě zahlédl na projížďce císaře Karla...
Miloš Doležal, redaktor ČRo Vltava
|
