|
|
 Přemysl
Hnilička, publicista
Dvakrát do téže řeky
Jméno spisovatele Hanse Watzlika (1879–1948) bylo v
Česko-slovensku desítky let zapovězeno. Není divu – milovník
Šumavy a „německého šumavanství“ neodpovídal
politicko-ideologickému uspořádání socialistické republiky už
proto, že v letech německé okupace působilo jeho vypjaté
vzývání němectví Šumavy a jejích obyvatel jako kolaborace.
Jeho literární styl a především kniha Šumavských pověstí
(Böhmerwald Sagen) však přetrvala až do dneška a nové generace
čtenářů si k němu nalézají cestu.
Vedle již zmíněných pověstí zpracoval Watzlik literárně také
zvláštní postavu šumavské mytologie – Stilzela, zlostného
skřeta, který se podivnou náhodou dostal do domácnosti
osamělého a ďáblu propadlého mlynáře a po své smrti jako duch
děsil a trýznil nebohé šumavské obyvatele podobně jako hejkal:
usadil se jim na zádech a nechal se jimi vláčet k božím mukám
nebo až k prvním domům. Jeho osudy zpracoval ve dvou knihách,
z nichž první (Stilzel, skřet šumavský) byla v devadesátých
letech vydána i česky v překladu Josefa Rauvolfa.
Stilzelovy příběhy se v Československém a Českém rozhlase
objevovaly dosud jen sporadicky; poprvé v roce 1992
v Literárním pásmu o Hansi Watzlikovi (České Budějovice, režie
Otakar Bílek) ještě pod jménem Samiel (tak se ostatně objevuje
i v odeonském vydání Kubinových vzpomínek Z mého života a z mé
dílny, uspořádaných a přeložených Františkem Holešovským), v
roce 2000 v plzeňském cyklu Bizarní zjevy německé literatury v
západních Čechách (připravila Alena Zemančíková, režie
Miroslav Buriánek). Až v posledním půlroce se se Stilzelem
roztrhl pytel – jeho neplechy zazněly na dvou stanicích ve
dvou různých nastudováních! Je to vskutku zábavná náhoda,
která nám alespoň umožňuje srovnání.
Loni v listopadu se Stilzel ocitl na rozhlasových vlnách ČRo 2
díky péči českobudějovického studia, bůhví proč pod jiným
názvem a bez uvedení autora. Četba z Watzlikovy knihy byla
prostě označena za Příběhy staré Šumavy a jako jediný autor
byl uveden Josef Rauvolf, který Stilzelova dobrodružství
přeložil. (Nemluvě o tom, že Příběhy staré Šumavy je název
jiné Rauvolfovy knihy, takže obeznámený posluchač musel být
při premiéře značně zmaten.) V režii Luboše Koníře a v
dramaturgii Hany Soukupové příběhy v pěti pokračováních načetl
zpěvák, herec, hudebník a „poslední český spisovatel
biedermeieru“ Přemysl Rut. Výběr interpreta to byl vskutku
precizní: Rut má rád šestákové čtení (Watzlik svoje vyprávění
sám označoval jako knihu lidového čtení) a při četbě osciluje
mezi tónem vyprávění strašidelných příběhů a lehkým nadhledem
nad nimi a přesně tak vyjadřuje záměry autorovy, jehož texty
jsou vždy trochu kruté i veselé. Doprovází jej přitom
odpovídající hudba Benjamina Starnberga, ironicky dryáčnická a
výtečně ilustrativní.
V březnu letošního roku začal Stilzel překvapivě řádit znovu,
tentokrát na stanici Vltava a pod správným, původním názvem. Z
textů Hanse Watzlika a Alfreda Kubina pro Stránky na dobrou
noc připravila Marie Nováková osm patnáctiminutovek, v režii
Vlada Ruska text čtou Petr Pelzer a Kamil Halbich. Oproti
budějovické verzi je však tento Stilzel o poznání nudnější a
dramaturgicky špatně postavený; Marie Nováková sice nápaditě
doplňuje Watzlikovy texty citacemi z jiných pramenů, při
výběru Stilzelových dobrodružství však vynechává zásadní
dějové zvraty (například dramatický odchod Stilzela ze mlýna).
Nové četbě navíc nepomáhá ani výkon interpreta; Petr Pelzer
bohužel čte pouze úvodní citace, tíha samotného textu leží na
Kamilu Halbichovi. Ten si s ním neví rady, narozdíl od
Přemysla Ruta k němu přistupuje příliš civilně, až to
posluchači připadá, jako by text četl „na první dobrou“; i
vývoj interpretace tomu nasvědčuje, v posledních dílech je
Halbich rozhodně lepší než v prvních. Ani hudební doprovod
nedopadl nejlépe a se samotným textem příliš nesouzněl. |
