|
|
 Zbyněk
Vybíral, psycholog
Jazykové manýry
Hlavním médiem všech společenství je společný jazyk. Kdysi byl
vlivným jazyk rčení, základních listin a ve vsích řeč žen při
draní peří, jazyk v oficínách holičů, jazyk hospod i jazyk
spisovatelů. Dnes je vlivný jazyk reklam a internetu, řečnění
v televizi, jazyk filmů, textů písní a značek světoznámého
zboží. V užším smyslu je jazyk souhrnem znaků, kterými
mluvíme, tiskneme, ťukáme a tu a tam ještě něco i ručně
napíšeme. V širším smyslu je jazyk dorozumíváním a sdělováním.
Povahu jazyka má tedy i pohyb (tanečníků, mimů), hudba,
architektura, design. Připomínám to proto, že nemáme jen média
mas, ale i média menšin, a že společným jmenovatelem všech je
sdělný, věcný, a někdy také málo sdělný, vyumělkovaný nebo
nudící jazyk.
Jazyk jako médium slouží společnosti a zároveň ji formuje.
Tento téměř paradox je znám z analytické filozofie, ze
sociologie i z psychologie: jazyk je produkován myšlením, ale
zároveň jaksi sebou samotným myšlení tvoří, prosazuje, mění.
Jazykem navíc vytváříme nejen poznání, ale i dojmy nebo
společenskou atmosféru, pověst nebo fámu. Don Thompson ve své
knize Jak prodat vycpaného žraloka za 12 milionů dolarů dobře
ukázal, že určování cen uměleckých děl – a posouzení toho, co
je umění – je zvláštní loterií, které nikdo pořádně nerozumí.
Ani ti, kteří kupují. Jisté je jen to, že na kupce má vliv
jméno aukční síně a publicita – mlha vytvářená jazykem. Ano,
jazyk je také hra, prostředek, který slouží účelu. Může jít o
hodně, a pak je na místě přesnost: mluvčí i adresát jsou na
pozoru. Anebo nejde skoro o nic (příkladem budiž doporučení
výstavy v tuzemsku): mluvčí se může libovolně předvést a říkat
si, co chce.
Rád v médiích poslouchám nebo čtu recenze. Vedle přesného
jazyka všímám si různých podob umělkujících manýr. Musím říci,
že někdy nevycházím z údivu, jakých obratů jsou recenzenti
schopni. Některé z nich vypovídají jen o řečové neobratnosti.
Věta: „Jako zajímavou záležitost si na pódium přivedl
zpěvačku...“ mi připomněla sportovního komentátora, který
hlásil, že „naši reprezentanti jsou v příležitosti“. Hm,
jsme-li pro někoho záležitostí, co k tomu dodat? Onen
uměno-glosátor byl rozhodně v příležitosti napsat místo
záležitosti výraz jiný.
Manýry ale vypadají ještě jinak. Třeba nadužívané slovo
fenomén: neprozrazuje na mluvčího, že neví, co říct? „Výstava
představuje živý umělecký fenomén.“ Nebo: „Vyprávění se odvíjí
v dech beroucím stylu.“ Také poslední slova byla vyslovena nad
výstavou. Možná, že recenzentka byla zvyklá popisovat filmy
nebo hudbu – to by vysvětlovalo dech beroucí odvíjení; ale
možná má jen ve slovníku zásobu manýr. Někde už jde o
manýristicky estetizovaný posudek, když glosátor řekne:
„Umělec se snaží vyjít z obrazu ven.“ Hm, copak on je tam
ukrytý? Další příklad si přečtěte raději dvakrát: „Jak
v ponoru uchopení problému, tak v šíři uchopení tohoto
problému…“ Asi porozumíme: podle recenzenta má uchopení
„ponor“ a „šíři“. Ale copak opravdu nejde psát krásněji – a
možná obyčejněji? To se radši manýře vyhnout něčím původním!
S vděčností vzpomínám na jednu recenzi Ondřeje Horáka, který
v textech spisovatele „našel Vaculíka vaculíkatého“.
Jinou manýrou médii šířenou je přehánění. Téměř všichni, kdo
někoho adorují, začnou zveličovat. Dejme tomu společnost
wagnerovců – propaguje mistra slovy: „Wagner, monstrum a
génius, představuje nejvýznamnějšího umělce 19. století.“
Neříkejte, chce se říct. Nevadí monstrum, ani génius (však
nechť je Wagner wagnerovatý), ale kde, prosím, přišli na to,
že Richard Wagner byl v 19. století nejvýznamnějším? Tím jen
provokují adoranty někoho jiného.
Uvědomuji si, že mě manýry v médiích otravují. I když skoro o
nic nejde – a někdy jde o „zajímavé záležitosti“. Otravuje mě,
když se tváří vznešeně a znalecky, ale jsou jen jazykovými
kýči. Tváří se přesně, ale jsou vágní. Takže, kdybych se měl
kde ozvat, ozval bych se: Chtěl bych, aby se zvláště o
krásných dílech kulturních mluvilo v pořadech o kultuře a
psalo v kulturních rubrikách hezky. Bez manýr. Ať se jazyk čas
od času pochlubí i krásou! |
