|
|
Spisy eugeniálního dandyho
V letošním roce jistě vyjde množství výtečných knižních
novinek, je však spravedlivé říci, že již jeden z prvních
vydaných titulů aspiruje na vysoké umístění v Knize roku. Sice
s loňským vročením, ale světlo světa spatřila až v roce 2014:
kniha Eugena Brikcia A tělo se stalo slovem (nakladatelství
Větrné Mlýny).
Sešly se na tom lednovém křtu v brněnském divadle Husa na
provázku mnohé zajímavé osobnosti: Břetislav Rychlík, Petr
Oslzlý, Ivan Havel... Hlavní osobou byl ale sám autor. Eugen
Brikcius, básník, prozaik, dandy, dramatik, zednický přidavač,
překladatel, čerpač, tvůrce pozoruhodných happeningů,
programátor, poradce v galerii Václava Špály. Nereálné
curriculum vitae? Vítejte v Čechách.
Viktor Šlajchrt v podrobné životopisné předmluvě popisuje
mnohá zákoutí Brikciova života: na počátku bylo dítě ze vzorné
měšťanské rodiny, což v letech padesátých nebyla nejlepší
vizitka. Dětství v upadající, leč stále ještě výstavné čtvrti
Královské Vinohrady, vězněný otec, přesto však láskyplný
domov. V pozdějších letech soukromé studium středověké
filozofie, prohlubování znalostí Tomáše Akvinského střídané
prací na stavbách. V šedesátých letech, době relativního
uvolňování, se Brikcius věnoval pouličním akcím – happeningům,
které ovšem nazýval cvičeními; mezi nejznámější patřil souboj
Achillea s želvou, dále pak Zátiší s pivem či Díkůvzdání;
postavení chlebové mohyly Brikciovi vysloužilo trestní stíhání
za urážku citů pracujícího lidu. Není to poslední stíhání,
jemuž je vystaven: počátkem sedmdesátých let je odsouzen na
osm měsíců za zpěv „pobuřující“ písně. Ve vězení se naučí
latinsky – od té doby se s latinou setkáváme v mnoha jeho
textech. Literatura a humor mu pomáhají přečkat celá
sedmdesátá léta. Po podpisu Charty 77 je ovšem vystaven
soustavnému tlaku, a tak v akci Asanace opouští republiku.
Následujících deset let je mu domovem Anglie. Po revoluci u
nás vydává hned několik básnických i esejistických výborů.
Téměř tisícistránková publikace není kritickým vydáním
Brikciova díla, ale spíše jakýmsi reprezentativním výborem.
Brikcius píše prózu, verše, eseje, pokusy o dramata. Forma
není důležitá, hlavně když se skrze ni co nejlépe vyjádří
obsah. Často se v knize setkáváme s příležitostnými verši,
věnovanými přátelům a známým: jsou vždy osobní, často
anekdotické, vždy však formálně vytříbené. V prózách narážíme
jak na přemýšlivé eseje, tak i na krátké osobní vzpomínky,
které vždy výtečně přibližují osoby, jimž jsou věnovány (nelze
nevzpomenout na půvabnou vzpomínku na způsob loučení manželů
Vyskočilových). Čtenáře Týdeníku Rozhlas zajisté zaujme i
rukopisná rozhlasová hra Česká ulička, kterou Brikcius napsal
v roce 1980 a která popisuje zákulisí mezinárodní fotbalové
scény. Její půvab spočívá především v kombinaci hrubého
sportovního prostředí se zaumným, až wildeovsky zábavným
jazykem jednajících postav – fotbalových funkcionářů.
Kniha A tělo se stalo slovem vyšla v prosté, ale úderné
grafické úpravě Lindy Dostálkové: knižní špalek je vyvázán v
šedivé režné textilii navozující prostotu až středověkou. Text
je v závěru doprovozen rozsáhlou obrazovou přílohou, mapující
i Brikciovy pouliční aktivity. Nakladatelství Větrné Mlýny je
známo tím, že si neklade malé cíle. Výbor „eugeniálního“ díla
je toho důkazem.
Přemysl Hnilička, publicista
Foto Tomáš Tesař |
