|
|
 Milan
Šmíd, mediální analytik
Kdy přestane být poplatek „koncesionářský“?
Jak se dalo očekávat, úvahy nastupujícího ministra kultury
Daniela Hermana o možné změně placení poplatku, kterému se u
nás nepřesně říká „koncesionářský“, vyvolaly očekávané reakce:
„Já se na Českou televizi nedívám, Český rozhlas neposlouchám,
proč bych měl platit?“ Obvykle se tak ptají i ti, kteří služeb
veřejnoprávního vysílání běžně využívají, jen se jim nechce
přispívat do společného měšce. Nechápou, že poplatek má
charakter solidárního příspěvku na službu, jejíž poskytování
stát pokládá za svou povinnost, protože tržní mechanismy ji v
požadovaném rozsahu a kvalitě nejsou schopny zajistit.
Daniel Herman v nedávném rozhovoru pro MF Dnes víceméně
podpořil návrh ředitele ČRo Petra Duhana, abychom se při
financování veřejnoprávního vysílání inspirovali německým
modelem. Ten totiž zrušil placení poplatku s návazností na
vlastnictví rozhlasového a televizního přijímače a uložil tuto
povinnost všem německým domácnostem. Německu se tak v loňském
roce podařilo rozetnout gordický uzel problémů, který
veřejnoprávním vysílatelům přinesly digitální technologie. Ty
problémy začaly u počítačů schopných přijímat televizní
program, později se rozšířily na mobilní telefony a všechny
tablety v dosahu internetu. Konstrukce poplatku, která vznikla
v počátcích rozhlasového vysílání, když stát ještě uděloval
„koncese“ na příjem rádiových vln, dostala vážné trhliny. A to
v situaci, kdy už dávno neplatí povolovací „koncesionářský“
charakter poplatku, který se stal daní sui generis, vybíranou
většinou bez asistence státu a daňových úřadů v zájmu
nezávislosti veřejnoprávního vysílání. Většina evropských
států zareagovala na novou situaci tím, že zahrnula do
kategorie rozhlasových a televizních přijímačů i počítače.
Například u nás podle zákona č. 348/2005 Sb. je přijímačem
každé „zařízení technicky způsobilé k individuálně volitelné
reprodukci rozhlasového i televizního vysílání“.
Podobně se zachovala i německá legislativa. Od roku 2007
začali inspektoři centrály pro výběr poplatků GEZ vyžadovat
placení poplatku i za „neuartige Rundfunkgeräte“, tedy i za
počítače a mobilní telefony. To vyprovokovalo četné stížnosti,
které ukončil v říjnu 2010 verdikt Nejvyššího správního soudu
v případu tří modelových žalob: jednoho studenta matematiky,
jednoho advokáta a jedné advokátní kanceláře. Soud sice uznal,
že placení poplatku zasahuje do některých jejich ústavních
práv, ovšem tento zásah je oprávněný, není nepřiměřený a je
zdůvodněný jiným ústavně konformním zákonem. Žaloby tedy
neuspěly.
Němečtí politici však pochopili, že v časech digitální
revoluce se už nelze opírat o konstrukci poplatku, která
vznikla v první polovině minulého století. Proto se od ledna
2013 vysílací poplatek – Rundfunkgebühr – proměnil v
Rundfunkbeitrag – příspěvek na vysílání. Zanikla Centrála pro
výběr poplatků se svými inspektory, stanice ARD a ZDF si
zřídily vlastní inkasní středisko. Kromě základní měsíční taxy
17,98 eura zákon umožňuje malým podnikům do osmi zaměstnanců
platit sníženou třetinovou sazbu 5,99 eura, zvláštní sazby
pamatují i na hotely.
Německý případ není ojedinělý. V minulých letech se ve Francii
někdejší audiovizuální poplatek – la redevance audiovisuelle –
přeměnil v contribution ? l’audiovisuel public – příspěvek na
veřejnou audiovizi, tedy na něco, čím se přispívá do společné
pokladny za účelem veřejné služby. Také tady se týká každé
domácnosti, dokonce se platí společně s domovní daní. Na
rozdíl od Německa je možné se z povinnosti placení příspěvku
na audiovizi vyvázat, vyžaduje to však složité dokazování.
Příklady by se daly najít i jinde, ne však ve Velké Británii.
Přestože BBC již několikrát žádala parlament, aby přehodnotil
dosavadní způsob placení poplatku (licence fee) za vlastnictví
přijímače, vláda i parlament zatím vyčkává. Je pro ni
pohodlnější, aby si BBC přes agentury vybírala poplatek sama,
než aby povinnost poplatku po německém vzoru zákonem přikázala
všem domácnostem, což by veřejnost mohla chápat jako novou daň
z hlavy, která tolik popudila veřejnost proti Margaret
Thatcherové v roce 1990.
Mezi země, které se podobně jako Velká Británie k archaické
podobě tzv. koncesionářského poplatku zatím staví netečně,
patří i Česká republika. Výroky Daniela Hermana však dávají
naději, že by se situace mohla v dohledné době změnit. |
