Dramaturg, scenárista, překladatel a pedagog pražské Konzervatoře Jaroslava Ježka Marek Stašek (1941) se stal, pokud jde o poezii, zřejmě nejpozdnějším debutantem své generace. Představil se prvotinou Texty o domě a událostech až v roce svých padesátin, zato hned jako autor již vyspělého koncizního tvaru, s citem pro kompoziční stavebnost, "dramaturgii" celku knihy a především s hotovým životním pocitem, názorem a postojem. Obecně řečeno jeví se v ní, podobně jako ve čtyřech knížkách, které následovaly, jako básník času, časovosti lidského údělu. Čas pro něj však není, jako kdysi třeba pro Josefa Horu, po bergsonovsku "časem tvořivým", který zmnožuje životní výtěžky a je synonymem růstu, pojivem, jehož prožitek zajišťuje v proudu proměn vědomí kontinuity a stvrzuje je. Právě naopak: Stašek jej neiluzivně cítí jako sílu ničivou, rozrušující a smývající obrysy souvislostí, tedy jako zdroj absurdity, diskontinuity a ztráty smyslu; čas je lstivý, vždycky jsme jím zákeřně zaskočeni, padáme do jeho všudypřítomných nastavených pastí, jsme jím vlečeni kamsi do nepaměti, ke smrti, je zkrátka děsivým všepohlcujícím chřtánem. V první knížce je erozivní práce času evokována momenty z osudů obyvatel jednoho domu, v druhé se smývají útržkové portréty lidí z dávné skupinové fotografie, v obou však je autorovo poselství rozestřeno do reálných životních okolností (nikoli bez souvislostí s dědictvím Kolářovské a Blatného poetiky z časů Skupiny 42) a jaksi "měkčeno" pocitem nostalgie z míjení a mizení. V knížkách dalších se však postupně vytrácí jak jejich jednotící "epizující" kompoziční linka, tak ono "rozložení tíhy" na jednotlivé osudy: osamělé vzkazy vyslovované od zdi existenciální tísně jsou obnaženy na kost často jen několikaslovných drtivých bilančních definitiv. Jako v antických tragédiích stojíme tu před neiluzivní neúprosností temného fata coby jeho diváci i herci, každý sám. A podobně jako v těchto dramatech i nám zbývá jen katarze vycházející z odvážného pohledu do tváře nepřátelského kyklopa času, s nímž není smíru. Co zbývá, je však pocit důstojnosti v tomto nerovném boji, v němž "prosba je nejopuštěnějším činem", ale v němž absurdně trvá i naděje, neboť pravá beznaděj už nezná slova.

Tak jsou intonovány i Staškovy nové verše, které pocházejí dílem z jeho poslední sbírky Pokus o sedmdesát textů (vydala Edice současné české poezie), dílem z ještě nevydaných rukopisů, jejichž kolekci v autorově přednesu nabízí posluchačům stanice Vltava pod názvem Do roztrhaného času zachumláni.