Plodný krakovský autor čtyř desítek dramat, prozaik a karikaturista donedávna žijící v emigraci, bývá u nás obvykle přiřazován k proudu tzv. divadla absurdity. Často vychází z demytizace tradičních pojmů a hodnot; každodenní nesmyslnosti domýšlí brilantní logikou i fantazií do hyperbolizujících podobenství. Láska na Krymu, pohotově přeložená Josefem Mlejnkem, je ovšem monumentálnější a divácky obtížnější nežli starší modelové grotesky a nebude náhodou, že se Ostrava stala teprve pátým městem na světě, kde se k rozlousknutí tohoto tvrdého oříšku odhodlali. Poučený dramaturg Marek Pivovar a hostující režisér Janusz Klimsza spolu s externími výtvarníky Tadeuszem a Annou Marií Smolinskými měli před sebou rozměrný třídílný text a navíc je takříkajíc drželo v šachu "desatero" detailních, teprve následně zmírňovaných autorských jevištních pokynů. K žánrově ambivalentní, s reálným časem volně zacházející předloze s četnými paradoxy, narážkami a asociacemi, nakonec moudře zvolili víceméně pietní přístup, opírající se o promyšleně stylizované herecké výkony (některé postavy ztělesňuje více interpretů, jiné jakoby nestárnou atp.).

Mrožek vytváří tragikomické, ironizující i varovné panoráma Ruska odcházejícího století, v němž se v prudkých zvratech střídají režimy, ale konstantní zůstávají jak vládnoucí antihumanismus, tak citlivost a hloubka lidské duše. První dějství nás zavádí na Krym v roce 1910. Je jemným čechovovským apokryfem s mnoha motivickými aluzemi a zpřítomňuje salonní ovzduší a názorové střety sklonku carské epochy. Druhá část zachycuje roku 1928 a je textově i realizačně patrně nejspornější: v návaznosti na satiry Majakovského, Erdmana nebo Bulgakova odhaluje převrácené pseudoidoly porevolučního, primitivními proletářskými poety opěvovaného Sovětského svazu. Další skok do počátku 90. let demonstruje bizarní zamerikanizovanou společnost, která už takřka žádné hodnoty nemá: výnosně se podniká v "kurvárenském průmyslu" a vykácená tajga je odprodána Japoncům. Spolehlivým orientačním svorníkem náročného tříhodinového, zábleskem naděje končícího večera zůstává především postava Ivana Zachedrinského, v níž zkušený Jan Filip vybudoval oblouk od duchaplného glosátora přes snaživého oportunistu po gulag přeživšího zmoudřelého bezdomovce.