"To komediantství měl v krvi odmalinka. Pamatuji se, že když jsem měla čtyři roky, on hrál medvídka, který měl umřít. Vžil se do role tak, že jsem brečela," vzpomíná na Jiřího Grossmanna jeho neteř Irena Janečková. V dokumentu Jiřího Datla Novotného Drahý můj Jiří Grossmann (z cyklu Nevyjasněná úmrtí, které s invencí sobě vlastní připravuje ostravské studio České televize) vzpomínají na herce, zpěváka a textaře také další souputníci jeho života: přátelé, kolegové, příbuzní. Hodně místa je tu samozřejmě popřáno Miloslavu Šimkovi, druhému z dodnes nesmrtelné dvojice semaforských komiků. "Smrt Jiřího Grossmanna jsem musel vzít na vědomí, ale nějak ji nemohu uznat. Jirka se mi stále dívá přes rameno, já ho jasně vidím a budu vidět stále vedle sebe..." Ani diváci a posluchači na oblíbenou osobnost malých scén šedesátých let nezapomínají. Čas od času uvede televize aspoň část z některých Grossmannových a Šimkových populárních "návštěvních dnů" či jiných pořadů, stále vycházejí nahrávky jejich duchaplných dialogů, znějí písničky, které Grossmann otextoval či nazpíval. Jedna ze současných malých pražských scén právem nese Grossmannovo jméno. Zůstává tu jako nepřehlédnutelná umělecká osobnost, charakteristická pro nadějeplnou kulturní atmosféru šedesátých let, jako symbol mládí mnohých z nás; a také - a možná především - jako slušný a osobně statečný člověk, který do posledních okamžiků bojoval se svou nemocí. I když mu bylo osobně těžko, dokázal šířit kolem sebe radost a pohodu. Také pro tento zápas je poselství, které Jiří Grossmann zanechal příštím generacím, tolik cenné, proto je stále potřebujeme.