Na začátku 40. let sice Rudolf Hrušínský dospěl k postavení nadějné filmové hvězdy, ale přesto není snadné vysvětlit, proč se firma Lucernafilm rozhodla svěřit právě jemu, mladému herci bez režijních zkušeností, vedení kostýmního filmu Jarní píseň. Uměleckým poradcem snímku byl stanoven divadelní teoretik Miroslav Rutte, v té době úzce spolupracující i s filmem. Stejně jako značná část protektorátní produkce, byl i tento snímek zasazen "mimo čas a prostor" - do secesního prostředí - a soustředil se na osvědčené motivy: nemanželské dítě, naplněná i nenaplněná láska. Příběh není nijak složitý: Zapadlé městečko Podlesí (exteriéry byly natáčeny v jihočeských Mirovicích) zažije mimořádné vzrušení, když na místním nádraží zastaví mezinárodní rychlík a několika obětavcům, kteří pomáhali vynést mladou ženu stiženou porodními bolestmi, jako z udělání nečekaně ujede.

Původním záměrem zřejmě mělo být impresionistické vylíčení v zásadě nedramatického, pocitového příběhu, který by konfrontoval hrdiny z rozdílných prostředí, ale nakonec převážil důraz na dějovou osnovu, splétající několik povrchně nadhozených linií. V Hrušínského pojetí se nade vším klene smířlivá a smiřující idyla, neboť městečko se stává jakousi oázou klidu, kam nedoléhají starosti "velkého světa". Přes nedostatky plynoucí zejména z režijní nezkušenosti, lze Jarní píseň řadit k dílům, která i s odstupem času stále zůstávají přijatelná. Nepropadla se totiž k naprosto znehodnocující směšnosti, jak se to u jiných filmů občas stávalo.