Hledání sama sebe

Josef Schwarz se narodil v Luži, městečku poblíž Chrudimi. Jeho tatínek, typický selfmademan, tam založil malou továrničku na prádlo. A protože předpokládal, že bystrý mladší syn půjde na vysokou školu, poslal ho v jeho jedenácti letech do primy chrudimského gymnázia. Jenže synek si tam počínal jako jeho pozdější dobrý známý, Bohumil Hrabal: studium ho nebavilo, byl až příliš živý a zájmy měl nevyhraněné. Středoškolských ústavů vystřídal několik a v každém procházel s "consiliem abeundi": do vyššího ročníku mohl postoupit pouze za předpokladu, že zároveň přestoupí jinam. K maturitě ale nakonec stejně nedospěl. Otec ho proto přinutil dokončit alespoň jednoletou obchodní školu a následující úspěšné synovo působení v Praze u firmy Philips v něm opět probudilo naděje, že z Josefa přece jen jednou "něco bude". Jaké zklamání asi zažil po dvou letech, v roce 1937, kdy mu syn oznámil, že se rozhodl za vlastní úspory studovat dramatickou konzervatoř.

V té době už totiž Josef Schwarz věděl, co ho opravdu baví, přitahuje a k čemu je povolán. Nebyl to obchod, ale literatura a divadlo. Tyto zájmy ho již před tím přivedly k recitaci, k vystupování v různých socialistických mládežnických spolcích a nakonec i do Divadelního kolektivu mladých, vedeného Pavlem Tigridem. S tím se spřátelil. Stejně jako s básníkem Jiřím Ortenem, se kterým na dramatické konzervatoři studoval a s nímž pak (a také s budoucím prozaikem Bohuslavem Březovským) až do počátku devětatřicátého roku bydlel v jedné vinohradské dvougarsoniéře. Po vinárnách a kavárnách se scházeli s Halasem, Holanem, Seifertem, Horou, Teigem...

Útěk z protektorátu

Dusivá atmosféra pomnichovské druhé republiky a sílící antisemitismus vedly Josefa Schwarze a Pavla Tigrida k tomu, že začali pomýšlet na emigraci. Definitivně se rozhodli 15. března 1939, kdy spolu v sekretariátě sociálnědemokratické studentské organizace, která provozovala jejich studentské divadlo, ničili různé doklady a materiály, jež by okupanti mohli zneužít. Pro opuštění protektorátu ale museli mít kromě pasů i tzv. durchlasscheiny - něco podobného, čím byly za socialismu výjezdní doložky. Vydávalo je gestapo a zvláštní útvary wehrmachtu. Přátelé se vydali na jeden z jejich úřadů. Probírku žadatelů dělal důstojník, který kontroloval jejich dokumenty, a ty, co je měli v pořádku, posílal do vedlejší místnosti, kde se formuláře doložek vyplňovaly. První předstoupil Pavel Tigrid. Důstojník si od něho vyžádal křestní list. Tigrid, kterého rodiče nechali v dětství pokřtít, ho měl. Josef Schwarz nikoli. "Jude?" podivil se důstojník - "Heraus!" Jenže právě v tu chvíli zazvonil na jeho stole telefon. "Ja, ich komm? gleich herunter," horlivě přikývl, zavěsil a jak spěchal do přízemí za svým nadřízeným, předběhl Schwarze ve dveřích. Ten toho využil, proklouzl do sousední místnosti, úředníkovi vydávajícímu doložky zalhal, že má doklady v pořádku, a podpis důstojníka, který ho vyhodil, pak doma zfalšoval podle durchlasscheinu Tigridova. Tím si nejspíš zachránil život. - O šest let později zbyli z jeho rozvětvené židovské rodiny pouze on a jeho o tři roky starší bratr, který přežil Terezín, Osvětim a pochod smrti.

Anglické začátky

Jakmile měli potřebné papíry pohromadě, zakoupili si oba přátelé jawu stopětadvacítku a vyrazili přes Německo do Holandska. V pohraničním městečku Oldenzaalu čekal na uprchlíky z bývalého Československa, kteří měli namířeno do Velké Britanie - a takových byla většina - anglický imigrační úředník. Rozhodoval o tom, zda do jeho země mohou, nebo ne. Pouštěl ty, kteří prokázali, že budou mít na ostrovech z čeho žít, a pak také politické uprchlíky. Víza sice tehdy stejně jako dnes nebyla zavedena, Anglie se však v oněch kritických dnech snažila zbrzdit příval utečenců. Pavel Tigrid ukázal potvrzení, že má v Amsterodamu k dispozici dostatečně velký obnos. Josefa Schwarze, který předložil dobrozdání otcovy firmy, že cestuje obchodně, ale finančně zajištěn nebyl, chtěl úředník poslat zpátky do Německa. Oblomilo ho, když se dozvěděl, že má před sebou Žida a navíc aktivistu sociálně demokratické organizace: "Měl jste říct hned, že jste politický uprchlík."

Tigrid to vzal do Anglie na motorce oklikou přes Amsterodam, Schwarz nasedl na vlak jedoucí přímo do Londýna. Tam prostřednictvím nadace vytvořené na pomoc českým uprchlíkům získal finanční podporu, ubytování v hostelu a - opět už s Tigridem - začal v oné nadaci pracovat. Do Anglie se díky jejich přispění dostal například bratr Jiřího Ortena, režisér Ota Ornest, Evžen Klinger, později odsouzený v procesu se Slánským, či básník Josef Lederer... Josef Schwarz si brzy udělal svářečský kurz a nastoupil do továrny vyrábějící radary. V době bitvy o Anglii byla fabrika bombardována. "Zachránil jsem si život, protože se mi nechtělo do krytu," vzpomíná na dobu, kdy německé letectvo po devadesát dnů neustávalo s nálety. "Bomby prorazily střechu krytu a pět dělníků zahynulo."

Bomby, tuberkulóza a vítězný únor

I v těchto těžkých dobách zůstal věrný divadlu. Spolu s Ornestem, Ledererem a dalšími přáteli pořádali kulturní večery a divadelní představení pro české emigranty. Navštěvovali je i členové a úředníci Benešovy emigrační londýnské vlády. Na doporučení jednoho z nich - Josefa Korbela, otce Madelaine Albrightové - nastoupil na jaře roku 1941 Josef Schwarz do českého vysílání BBC coby hlasatel a překladatel. Oženil se, vzal si Češku, jejich londýnský byt byl vybombardován, několikrát se stěhovali a v roce 1944 se jim narodila dcera. Brzy poté onemocněl tuberkulózou. Léčil se v jižní Anglii a bezprostředně po válce ve Švýcarsku. Tam také přeložil svou první knihu - Saroyanovu novelu Jmenuji se Aram. Do Prahy se vrátil s pochybami, zda se vůbec ještě někdy bude moci věnovat divadlu. Doufal, že v nejhorším by mohl žít z výnosů lužské továrny, kterou po návratu z koncentráku převzal jeho bratr. Továrna však byla po "vítězném únoru" znárodněna a jeho bratr - který ji ještě nějakou dobu vedl a pak byl z místa ředitele z politických důvodů sesazen - emigroval do Izraele. To už měl Josef Schwarz TBC naštěstí vyléčené, od roku 1947 pracoval v hereckém souboru Československého rozhlasu a pro své umělecké působení si zvolil matčino dívčí jméno - Červinka. Coby bývalý továrník, účastník západního odboje a bratr emigranta to ovšem neměl lehké. Mnohokrát byl také vyšetřován v souvislosti s novým odchodem Pavla Tigrida do zahraničí. Cítil, jak okolo něho sílí politický tlak. Když v roce 1952 v souvislosti s procesem se Slánským začala KSČ bojovat "se zrádci, kosmopolity a sionisty", zahrnula do této neurčité leč novému režimu nejspíš velmi nebezpečné množiny i Josefa Schwarze a z Československého rozhlasu ho vyhodila. A to i s jeho druhou ženou, se kterou se tam seznámil a kterou si vzal dva roky před tím.

Opět v rádiu

Soudruzi, kteří pokyn strany provedli, se však záhy poté morálně zdiskreditovali, sami byli z rozhlasu "odejiti" a legendární figura komunistického panoptika, ministr informací Václav Kopecký, který se díky jednomu bývalému Schwarzovu spolužákovi s jeho případem seznámil, usoudil, že "než aby Schwarz utekl do Anglie, bude lepší opět ho do rozhlasu přijmout". Což se i stalo. Josef Červinka se v té době úzce přátelil s bývalými členy Skupiny 42 - Kamilem Lhotákem, Jiřím Kolářem, Zdeňkem Urbánkem, Josefem Hiršalem - a pro jejich zamýšlený ale nerealizovaný ineditní sborník přeložil Ortel Franze Kafky. Měl i autorské a režijní plány rozhlasové. K jejich realizaci se však dostal až při politickém tání koncem padesátých let. Nejprve směl připravovat pouze kratší literární pořady. Rozsáhlejší dramatické tvary přišly na řadu až v šedesátých letech. Jako režisér hostoval i v rádiu, ve kterém kdysi začínal: Aškenazyho Piškot, který natočil roku 1966 v BBC s anglickými herci, byl britskou kritikou počítán k nejlepším rozhlasovým hrám desetiletí.

Po osmašedesátém roce musela jeho nynější žena Milena z rozhlasu odejít. On mohl zůstat až do roku 1976, kdy nastoupil do důchodu. Protože si ale bez rozhlasové práce nedokáže svůj život představit, docházel za ní do vinohradských studií a dochází pořád. Stál u uměleckých začátků - jak sám s úsměvem říká - své třetí, "adoptivní" dcery Hany Kofránkové, jedné z nejlepších současných rozhlasových režisérek, v roce 1993 obdržel spolu s Jiřím Adamírou a Rudolfem Hrušínským Křišťálovou růži - nejvyšší ocenění, jaké jen lze u nás v oblasti uměleckého přednesu získat - a posluchači i čtenáři se s jeho přednesem, režií a překlady setkávají stále. Zrovna v těchto dnech vychází v Argu jeho další Saroyan.

Gratuluji, pane režisére. Za sebe, posluchače i čtenáře. K požehnaným létům a k tomu, jak jste je naplnil a čím vším nás přitom obdaroval.

BRONISLAV PRAŽAN