Dnes se setkáme s dílem klasika ruské literatury - Ivana Sergejeviče Turgeněva (1818-1883). Přesto - nebo možná právě proto, že neměl jednoduchý život, psal prózy, které dnes tvoří neodmyslitelnou součást světové literatury. Ivan Sergejevič Turgeněv se narodil v zámožné šlechtické rodině. Měl soukromé učitele, později studoval na univerzitách v Moskvě a v Petrohradu. Když mu bylo dvacet, vydal se do Berlína, kde se zabýval studiem filozofie a klasické filologie. Byl to tedy vzdělaný muž širokého rozhledu, navíc zcestovalý, vždyť navštívil řadu evropských zemí; pobýval v Holandsku, ve Švýcarsku, v Rakousku i ve Francii. Po návratu do Ruska byl krátkou dobu zaměstnán na ministerstvu vnitra. První básně romantického ladění uveřejnil jako dvacetiletý v časopise Sovremennik, ale do širšího povědomí vstoupil až ve 40. letech 19. století poémami Rozhovor, Statkář a Andrej, tedy jako prozaik. V padesátých letech následovala kromě jiného i díla Rudin a Šlechtické sídlo, později román o konfliktu generací Otcové a děti a další známá díla. I. S. Turgeněv žil od 60. let převážně v cizině, kde výrazně propagoval ruskou literaturu. Zemřel v pětašedesáti letech v Bougivalu nedaleko Paříže. Ale vraťme se ještě kousek zpátky v čase. Devětadvacetiletý Turgeněv začal psát povídky, které dnes známe jako Lovcovy zápisky. A právě z této sbírky je i povídka Živé ostatky, kterou pro rozhlas s použitím překladu Josefa Pelíška připravil Zdeněk Milt. V ostravském studiu Českého rozhlasu ji režijně nastudovala Věra Pražáková s Milanem Kačmarčíkem v roli vypravěče a Janou Bernáškovou v úloze Lukerji, jakési lidové světice. Věříme, že povídka potěší nejen obdivovatele díla tohoto velkého ruského realisty.