Po několika prvních měsících s Washoe - píše ve své knize Nejbližší příbuzní Roger Fouts - jsem se na naše čtyřhodinové nebo osmihodinové společné schůzky už opravdu těšil. Když jsme se nasnídali, uklízel jsem kuchyni a Washoe zatím koupala v dřezu panenky nebo si hrála s dřevěnou stavebnicí. Kladla kostky na sebe, stále výš a výš, až jí věž spadla, nebo ji sama zbourala. Někdy tam jenom seděla a "šila", což odkoukala od Susan Nicholsové, která jí někdy zašívala potrhané oblečení. Doopravdy Washoe nikdy nic nespravila, jenom nazdařbůh něco štepovala a s plným soustředěním se tomu věnovala dvacet nebo třicet minut. Šimpanzi vynikají mimořádnou koordinací mezi zrakem a rukama a dovedou se nějaké práci věnovat tak dlouho, dokud je baví, a když mají pocit, že to byl jejich vlastní nápad. Washoe mi prozradila největší tajemství práce s šimpanzi a s dětmi: naservírujte jim nějakou činnost jako hru a s nadšením se do ní pustí. Jestliže jim něco uložíte nebo vnutíte, okamžitě o to ztratí zájem. Pokud jsem potřeboval Washoe na chvíli zabavit, jako náhodou jsem zapomněl na kuchyňské lince šroubovák. Ona ho našla a celé dopoledne se snažila rozebrat skříňky. Moc jí to nešlo, ale vydržela pár hodin klidně sedět, zkoumala nástroj a oháněla se jím. Jakmile později přišla na to, jak se šroubovákem pracovat, musel jsem jí ho vzít. Neudělat to, nepochybně by rozebrala celý obytný přívěs. Pokud se tam nepovalovaly žádné šroubováky, čekala Washoe u dveří a naléhala "jít ven, jít ven". Na dvoře jsem ji pak musel nosit na zádech nebo jsme si hráli na schovávanou. Tu hru Washoe velmi milovala. Po takovém dovádění potřebovala mít nějaký čas sama pro sebe a vylezla si na smuteční vrbu. Tam si poseděla v úplném soukromí, tu a tam sežvýkala nějaký lístek a pozorovala, jak v ulicích za jejím malým světem proudí život.