Čím budu?

Dospělý člověk věnuje přibližně třetinu všedního dne svému povolání. A není to třetina ledajaká, neboť začíná vzápětí po probuzení, tedy v časovém úseku dne, kdy jsme nejčerstvější a nejvýkonnější. O to podivnější je fakt, že výběr profese bývá leckdy dosti nahodilý - a to kromě jiného proto, že v ranném věku má človíček jen mlhavé představy o obsahu drtivé většiny profesí. Svědčí o tom i nejedna kuriozní dopisová odpověď na vznesenou otázku, po jakém povolání toužili v dětském věku posluchači mých pravidelných pátečních rozhlasových hodinek. Například paní Jana Dokládalová ze Vsetína si přála být trafikantkou, protože ji okouzlovala vůně tabáku v dřevěné trafice a za pultem se jí líbila slečna Anička v saténovém plášti s bílém límečkem.

Do určité míry podobnou touhu měl i pan inženýr Karel Vodrážka z Karlových Varů. Ten mi napsal, že chtěl být novinářem - stejně jako pan Nováček, který měl krámek ve Vřídelní ulici a prodával tam časopisy Junák a Vpřed. Pan Vodrážka si představoval, že kdyby i on měl jednou takový stánek, mohl by si v práci číst své oblíbené časopisy, a to zadarmo. Další neméně svérázná vzpomínka jmenovaného pana inženýra souvisí s jeho chvilkovým vzplanutím pro školu, jejíž název zahlédl v dětství při cestě autobusem. Šlo o nápis METAŘSKÁ ŠKOLA. Teprve na zpáteční cestě při pečlivějším čtení dospěl k rozluštění záhady, když ten nápis konečně přečetl správně. Nešlo o METAŘSKOU ŠKOLU, nýbrž o MATEŘSKOU ŠKOLU.

Soudě podle posluchačských dopisů bývá jednou z nejčastějších profesí vyskytující se v dětských tužbách povolání učitelské. Podle mého názoru je tomu tak proto, že je to jedna z prvních profesí, kterou malý človíček vidí doslova před sebou. Narozdíl od povolání jiných, jejichž konkrétní podoba mu zůstává čím dál tím více utajena za zdmi budov, kam nemá přístup. Ty tam jsou doby, kdy bylo běžné, že malí kluci a dívenky mohli z ulice nakouknout do pekárny, do ševcovské nebo krejčovské dílny nebo ke kovářské výhni.

Pan Karel Reter z Karlových Varů si v předškolním věku přál být kominíkem a byl k tomu veden následující motivací: jednak ho lákalo, že by se ho děti bály, a jednak se mu líbilo , že by se mohl každý den koupat, což v době jeho mládí nebývalo tak běžné jako dnes. Mohu to potvrdil z vlastního dětství, kdy v naší rodině byla koupacím dnem sobota, tedy den, kdy se zatopilo v koupelnových kamnech, postupně jsme se vykoupali, a pak zase za týden.

Posluchačka paní Mirka Kobylková toužila kromě jiného po profesi sportovní rozhlasové komentátorky, protože jí učaroval laskavý a sametový hlas sportovní reportérky Marienky Lukačovičové - Závarské.

V dopisech se vyskytla i zmínka o dosti neobvyklé profesní představě, kterou měl v dětství pan Ladislav Smetana z Dolan u Olomouce. Je ročník 1925 a - věřte nevěřte - jako kluk si přál být nezaměstnaným. K tomuto přání dospěl tak, že se kamarádil s dětmi venkovského řemeslníka, v jehož dílně se scházeli tehdejší nezaměstnaní z okolí a vyprávěli si tam své zážitky. Viděno očima malého chlapce tam prý vládla taková pohoda, že i on toužil po tom, stát se jednou nezaměstnaným.

Samozřejmě, že šlo o představu naivní, ale i takové představy mohou v dětství být. V reálném životě je ovšem nezaměstnanost jevem nepříjemným, a tak z hlediska přítomného času je možno kvitovat problesknuvší zprávu, že po delší době začala u nás nezaměstnanost mírně klesat. Není ještě důvod k nemístnému optimismu, ale faktem zůstává, že dubnové číslo nezaměstnaných bylo o 21 000 nižší než bylo to březnové. Věřme, že nejde jen o těšínská jablíčka. Mimochodem: zrovna v oblasti Českého Těšína to se zaměstnaností není zrovna nejlepší.

Nyní přejdu k probírce vyzvědačských zpráv o tom, jaké povolání by si chtěly vybrat současné děti. Většina následujících špionážních informací pochází z rodinného okruhu pisatelů - a ve dvou případech jde dokonce o výsledky určitého cíleného miniprůzkumu. Paní Božena Doleželová z Blanska byla po celý život učitelkou, a tak k mé otázce "o jaké profesi sní současné děti" přistoupila systematicky. Domluvila se s kolegyní Marií Koutnou, která vede školní družinu, že tam udělají s dětmi ve věku od šesti do deseti let anketu na téma "Čím bych chtěl - nebo chtěla - být". Hodně kluků chtělo být policisty, dále se ukázal zájem o profesi pilota, stavitele a automechanika. U dívek pak většina dotázaných měla zájem o to stát se lékařkou, případně zvěrolékařkou. Jinak byla zaznamenána i touha stát se slavnou zpěvačkou, úspěšnou tanečnicí, ba i princeznou.

Posluchačka paní Marie Rousová ze Spáleného Poříčí napsala, že se letos v dubnu v rámci prvouky zeptala svých devítiletých žáků, čím by chtěli být. Byla překvapena tím, že celá třetina chlapců touží po tom stát se policistou. Asi je to nějaký nový jev, který koresponduje i s už uvedeným poznatkem paní Doleželové z Blanska. Je-li to jev o pozitivní nebo negativní, to se netroufnu posoudit - v každém případě však jde o skutečnost hodnou zaznamenání.

Pan Petr Slezák z Prahy pozoruje ve svém příbuzenstvu velký zájem dětí o počítačové hry a všiml si, že u některých z nich z toho vyplývá i touha stát se programátorem. K tomu pokládám za patřičné doplnit, že v nejednom povolání je u nás obtížné najít uplatnění, avšak u opravdových počítačových specialistů je tomu naopak. Podle zprávy poradenské firmy IDC je u nás pořád ještě nedostatek počítačových specialistů, a jestli se nezlepší v této oblasti systém vzdělávání, tak za tři roky bude toto manko ještě trojnásobně větší.

Počítačoví experti jsou vyhledávaní a jejich průměrné platy patří v tuzemsku k nejvyšším. Za loňský rok si vydělal zaměstnanec v oblasti informačních technologiích průměrně přes 27 000 korun měsíčně. A nejde jen o přínos pro vlastní kapsu. Úroveň počítačových specialistů do značné míry ovlivňuje i celkový stav národního hospodářství té které země.