Z rozhlasového vzpomínání Miroslava Horníčka, které připravuje pro první čtvrteční Kolotoč v měsíci redaktor Jan Hůla, jsme vybrali vzpomínky na hercovu ženu Bělu.

Jak jste se seznámil se svou paní?
Tuhle otázku jsem jednou dostal ve vysílání ostravského rozhlasu z hvězdárny ve Valašském Meziříčí. Moje žena totiž byla odtamtud. Nikdo nedokázal pochopit, jak jsem se s ní seznámil. Já z Plzně a ona z Valašského Meziříčí. Poznali jsme se však v Praze, tam ona studovala vysokou školu politickou, ale žádný VUML, nýbrž sociální obor. Já už jsem byl u divadla a hráli jsme hru v režii Alfreda Radoka, s nímž ona během války spolupracovala. Šla se podívat na Radokovo představení, já jsem ji tam viděl, jak čekala před pokladnou, a poslal jsem ji po biletářce stručný vzkaz: "Všechno vám vysvětlím."

To bylo poprvé, co jste takový vzkaz poslal?
Nikoliv, poslal jsem ho postupně ještě dalším dvěma ženám. Se všemi jsem se sešel, ale nakonec jsem si vybral Bělu.

Jaké nedostatky jste zjistil u těch zbývajících dvou, že nedostaly šanci?
Všechny byly příjemné a milé, ale na rozdíl od Běly na mě něco chtěly. Jedna, abych jí vypracoval slohovou úlohu, a ta další, abych jí s něčím pomohl. Běla po mně nic nechtěla. Takové ženy jsem měl vždycky nejraději. Nikdy jsem nebyl typ dobyvatele či Dona Juana.

Jak reagovala vaše budoucí paní na ten vzkaz?
Odpověděla mi, napsala svou adresu a dali jsme si rande na rohu Slavie u hodin, které už tam nejsou. Pozval jsem ji nejen do kavárny, ale pak ještě na Loretu, abych jí ukázal, jaký jsem vzdělanec. Chtěl jsem ji povznést, protože to byla přece jenom holka z kotárů, která do šesti let téměř neviděla člověka. Takovéhle vychloubačné řeči jsem tehdy vedl v tom ostravském rozhlase v pořadu, který se vysílal z jejího rodiště, Valašského Meziříčí. Když jsme spolu začali chodit, tak aby nedostala mindráky z toho, že já jsem z velkoměsta a ona z dědiny, řekl jsem jí, že Plzeň je řiť Evropy. A ona to tehdy do toho rozhlasu řekla a dodala ještě, že když o rok později přijela do Plzně, tak zjistila, že je to pravda.

Jaký byl ohlas tohoto rozhlasového vysílání?
Nějakou dobu jsem nesměl do Plzně.

Seznámení prostřednictvím vzkazu - to jste vynalezl vy, nebo jste to od někoho přejal?
Tento způsob po mně přejal Miloš Kopecký. Řekl: Ty dobytku, co jim píšeš, že ti každá odpoví? Doporučil jsem mu, aby si dírkou v oponě vybral nějaké půvabné děvče, že mu pomohu se stylizací dopisu. Kopecký si dopis napsal sám, a když jsme hráli v Mozarteu ve studiu Jindřicha Honzla, poslal ho nádherné štíhlé černovlásce. Dopis dal ještě před představením biletářce a viděl, jak jej babka té krasavici předala. Po představení očekával, že všechno bude probíhat jako v mém případě. Žádnou odpověď ale nedostal, a tak na černovlásku čekal před divadlem. Nedočkal se. Za dva dny si ho však zavolal Jindřich Honzl: Pane Kopecký, v době buržoazní republiky psali herci dívkám psaníčka do hlediště. Tyto manýry jsme už doufám překonali. A položil před pobledlého Kopeckého jeho vlastní dopis. Černovlasá krasavice byla totiž Maďarka a sloužila u Honzlů. Neuměla slovo česky a domnívala se, že jde o dopis pro jejího šéfa. Miloš byl z této příhody notně přepadlý. Takový pech! Plné divadlo pěkných holek a on si musí vybrat Maďarku, která ho práskne šéfovi!

Jaký byl váš typ ženy, co se týče zevnějšku a povahových vlastností?
Především to musela být žena. A ženství je zvláštní dar. Některé ženy se snaží ženství v sobě popřít ve jménu jakéhosi rovnostářství s muži či jakéhosi vyššího principu. Mám rád ty, které jsou ženami a nesou své ženství jako prapor, jako znak.

Soudě podle úvodní povídky vaší knížky Dobře utajené housle, jste měl slabost pro malé, křehké ženy. Píšete tam, že vám vaše žena připomíná cukřenku...
Pozor, ja nepíšu, že moje žena! Tvrdím tam, že kráčí-li malá žena pokojem, mohu mít pocit, že se bytem pohybuje cukřenka. To však nebylo o mé ženě.

Pro takové ženy jste však měl zřejmě vždycky slabost...
Ano, měl. Goethův Faust končí slovy: Za věčným ženstvím jsme neseni výš. To je překlad Otokara Fischera, nádherný, ale v originále je: Věčné ženství nás táhne vzhůru. Nestoupáme za věčným ženstvím, které je někde nad námi. To je v nás, a to je rozdíl!

Obdivuji vaše znalosti němčiny!
To je také jediné, co z němčiny umím...

Jakých vlastností své ženy jste se naučil během vzájemného soužití nejvíce vážit?
Tolerance a humoru. Dostala mne z jediné velké krize, kterou jsem během našeho manželství prošel, právě svou tolerancí,nadhledem, klidem, humorem. A to jí nemohu nikdy zapomenout. Pomáhala mi však i ve zcela konkrétních věcech. Když jsme s Werichem připravovali Husary, dělala kostýmy. A když jsme potom dávali dohromady program, protože Werich tam zrovna nebyl, podepsala se svým dívčím jménem Běla Šumberová. Řekla: Člověče, ty tu hru režíruješ, hraješ tam, já dělám kostýmy, to bude pak vypadat jako rodinný podnik. Přišel Werich a ptal se, kdo to je Běla Šumberová. Říkám, to je moje žena, podepsala se dívčím jménem. A on se k ní obrátí: Vy jste se tak jmenovala až do svatby? No to je hrozné, to je jméno na zbouchnutí.

JAN HŮLA

Text je vybrán z knihy Zpověď na konci cesty, který vyšla v nakladatelství Formát