V předvečer karlovarského filmového festivalu připomíná Česká televize několik filmů, které na této akci v posledních letech zvítězily. Viděli jsme již Kavkazského zajatce, nyní následuje belgický snímek Můj růžový život. Dotýká se nejen módního tématu, jakým jsou problémy se sexuální orientací, ale také tolerance. I když protagonistou vyprávění je šestiletý Ludovic, film se obrací především k dospělým, k rodičům, vychovatelům. Varuje totiž před necitelností.

Režisér Alain Berliner, jehož si pamatujeme z groteskně laděné epizody Zeď (natočené pro cyklus 2000 očima...), kde domýšlel hrůzy po vzrůstu nenávisti mezi Vlámy a Valony, vysvětluje své pojetí: Je to film o odlišnosti. Ludovic je chlapec, který se považuje za děvče. To, co mu připadá normální, se jeho okolí tak nezdá.

Je třeba ocenit, že režisér přistupuje ke zvolené látce citlivě, se snahou postihnout obzor dětského uvažování včetně fantazie podnícené pohádkovými figurkami. Příběh samotný je možná trochu tezovitý, vedený v apelativní rovině (zdůrazňuje, že víc než odsuzování či příkazy zmůže pochopení), ale nepochybně cenný svou citlivostí i otevřeností. Ludovic, dítě se skutečně andělským obličejíčkem, se nejen rád obléká do dívčích šatiček, ale především nabývá přesvědčení, že se měl narodit jako holka a že Pánbůh mu nedopatřením "nasypal" nevhodnou kombinaci chromozomů, o nichž mu vyprávěla starší sestra. Jeho nezvyklé sklony narážejí na odpor okolních ctihodných rodin, které se nejsou schopny zbavit předsudků. Svým dětem vyhrožují peklem, budou-li s "takovým zvrhlíkem" kamarádit, a dokonce kolektivně podepíšou petici, aby byl vyřazen z místní exkluzivní školy. Považují jej za degenerovaného a jeho rodiče obviňují z nenormálnosti.

Film bez zbytečné exprese ukazuje, jak se terčem bez nadsázky rasistických postojů - a to ze strany zdánlivě spořádaných občanů - může stát skutečně kdokoli, kdo neodpovídá mínění většiny o tom, co je normální, a tudíž mravné.