číslo 27/2000 |
|
Hudba |
|
![]() Významnou kvalitou titulu je už objevná dramaturgie: přináší totiž neobyčejně krásné, u nás přitom nepříliš často prezentované pravoslavné liturgické zpěvy. V základu mimořádné kultivovanosti chrámového zpěvu východních církví - nejen pravoslavné, ale i řeckokatolické - stojí skutečnost, že z jejich kostelů jsou odedávna vyloučeny hudební nástroje. Bohoslužby po staletí doprovází pouze zpěv. Duchovní hudbu pro sbory i sóla vytvářela (i sbírala) řada zejména ruských komponistů zvučných jmen. Na kompaktu je je z nich zastoupena např. hudba D. S. Bortňanského, P. I. Čajkovského a nejmladšího P. Česnokova, jehož tvorba zasahuje až do 40. let tohoto století. Díky hnutí za obnovu původního stylu pravoslavné hudby, která se projevila mj. v intenzivní sběratelské činnosti M. A. Balakireva a N. Rimského-Korsakova, bylo zachováno bohatství starých klášterních nápěvů, z nichž jsou na CD charakteristické ukázky. Velebně i důstojně znějící zpěvy (Otčenáš, Blažen Muž, Tebě pojem, Pridide poklonimsja, Spasi Bože - vesměs ve staroslověnštině) citlivě upravil pro basové sólo a smíšený sbor Zdeněk Košler, který rovněž řídí Pražský smíšený sbor. Zvláštní uznání zasluhuje čistá a procítěná interpretace výtečného basisty Milana Bürgera, člena Státní opery Praha. Hudbu doplňují úryvky z Proglasu (veršované předmluvy k evangeliím, kterou vytvořili Konstantin a Metoděj) v přednesu Radovana Lukavského. Je jen škoda, že zasvěcený sleeve-note Jitky Slavíkové není doplněn výběrem a překladem alespoň některých textů. (ap)
Jan Spálený a ASPM: ...až srdce usedá (Lotos) Hudebník, skladatel,
hudební režisér, zpěvák, klavírista, hudební dramaturg, prostě muž
bezpočtu muzikantských profesí, se vrátil na podzim loňského roku, po dvou
letech strávených v České televizi, zpět do role hlavního hudebního
dramaturga na stanici Praha. Jan Spálený je (kuč) Foto Martin Siebert
V Guinessově knize rekordů je Georg Philipp Telemann (1681?1767) dodnes veden jako nejplodnější skladatel všech dob. K neobyčejné košatosti jeho tvorby jistě přispělo, že uměl hrát snad na všechny hudební nástroje své doby. Jeho hudební nápady dodnes probouzejí radost v posluchačích i interpretech. Flétnista JIří Stivín, vytrvale aktivní ctitel Telemannovy hudby, se opět rozhodl v hojné míře ji dopřát muzikantům i publiku. Jako dominantní nástroj tentokrát zvolil zobcovou flétnu. V pozadí nového projektu byl možná i záměr rehabilitovat tento skromný nástroj, jehož role se často omezuje na pouhou učební pomůcku hudební výchovy. Se svým souborem Collegium Quodlibet, jehož členy jsou mladí špičkoví sólisté (houslistka Gabriela Demeterová, cembalista Robert Hugo, flétnistka Markéta Stivínová), propojil Stivín zvuk zobcové flétny s dalšími nástroji včetně lidského hlasu. Umožnilo to vznik nenapodobitelných barevných spojení. Páteří desky, z níž je zřetelně slyšet, že soubor se schází především tehdy, kdy má příležitost hrát pro radost, jsou půvabné triové sonáty. Zaujmou hudebním bohatstvím i virtuózním podáním; stejně skvěle zní i Kantáta č. 184 pro zobcovou flétnu, soprán a continuo (sólistka Tereza Mátlová), Kvartet d moll, a další komorní skladby. (ap) |