číslo 27/2000 |
|
Hudba |
|
Bulvár
po nás ani nemrkne! Pražská skupina Majerovy brzdové tabulky je úkazem na české hudební scéně. Natočila tři zjednodušeně řečeno "keltská" alba (Gabréta, 1996; Babí Jan, 1998 a Místa častých zjevení, 1992, na CD 2000), odehrála řadu koncertů doma i v zahraničí a získala si uznání kritiky i těch vnímavějších posluchačů. O hudbě "Tabulek" se těžko píše, a proto bude lépe, naladíte-li si v pondělí 26. června stanici ČRo 2 - Praha a pořad Písničky z druhého břehu. Ještě předtím vám ale nabízím rozhovor se třemi čtvrtinami skupiny: s autorem většiny písní a hráčem na kytaru, mandolu a citeru Petrem Linhartem, se saxofonistou a klarinetistou Vítem Kahlem a s Antonínem Bernardem, který v kapele "obsluhuje" violoncello, basovou kytaru či housle. Vaši hudbu lze jen stěží slovy
charakterizovat. Zaujalo mě, když jste ji před časem v jednom interview nazvali
"pohanským popem". Jak vás tento termín napadl? Antonín: Pohanský pop je s nadsázkou záměrně volený termín, který nezapadá ani do hudební terminologie popařů, ani do hudební terminologie "keltů". Ať si každý vybere, co se mu líbí. V současné době spíš inklinujeme k popu. Název vaší kapely poněkud nešťastně
připomíná dobu české nové vlny 80. let, kdy si mladé skupiny dávaly názvy mírně
recesní. Nemáte pocit, že vás to vůči posluchačům, kteří "Tabulky"
ještě neznají, trošku diskvalifikuje? Vít: Jmenovat se trochu šíleně je ve světě naprosto běžné. A je to asi lepší, než hrát hudbu příbuznou keltské a dát si název Menhir nebo The Druid?s Band. Navíc si lidé zkracují název na Tabulky či Majerovky, což nás asi nikterak nediskvalifikuje. Vaše alba Gabréta a Babí Jan obsahují řadu velmi
chytlavých skladeb, z nichž by se klidně mohly stát takzvané hity. Na právě vydané
reedici vašeho debutu Místa častých zjevení tento rys není až tak patrný. Znamená
to, že jste se postupem let stali vůči publiku vstřícnější? Antonín: Přechod od elektrické hudby k hudbě akustické, na počátku devadesátých let, znamenal nejenom objevování nových hudebních postupů, ale také výměnu hudebních nástrojů, na které jsme se museli učit hrát. Proto se hudba na Místech častých zjevení může zdát uzavřenější. Vít: Máme i příznivce, kterým se Místa častých zjevení líbí o mnoho víc než Gabréta a Babí Jan. Jak vlastně s odstupem času hodnotíte svou
první desku Místa častých zjevení? Petr: S odstupem doby nám přijde skoro nepravděpodobné, že písničky vznikly v únoru a březnu 1991, v létě jsme je poprvé zahráli na koncertě a v listopadu už hurá do studia. Byla to tehdy zřejmě nějak hbitější doba. Ona je ta deska pro nás už takový historický dokument, tak se na ní nedíváme ani příliš kriticky. Kdybychom jí nahrávali dnes, zněla by samozřejmě jinak, protože všechno se mezitím o osm let změnilo. Antonín: Byla to doba nadšení a radosti z objevování nového. Deska vznikla ve velmi krátké době, a pominu-li občasné hudební výkyvy během natáčení a technické podmínky nahrávacího studia, nejsou Místa častých zjevení v hodnocení na posledním místě. Petře, vaše texty jsou plné konkrétních místopisných
odkazů. Inspiruje vás česká krajina, místa, k nimž se vážou jisté pověsti či
tradice? Zahráli jste si i v zahraničí. Jak se
právě tam vyrovnáváte s tím, že vám posluchači nerozumějí? Myslíte si, že jsou
vaše skladby srozumitelné i bez znalosti toho, o čem vyprávějí? Reedici staršího alba lze vesměs chápat
jako "mezičas" mezi řadovými alby. Jak je tomu ve vašem případě -
chystáte novou desku? Jaký je aktuální stav uvnitř kapely? MILAN ŠEFL (Majerovy brzdové tabulky: MÍsta častých zjevení. CD, 61:35 minut. Vydala firma Indies Records) Foto Ota Nepilý |