Mezníky

Weger nevynechá jedinou výstavu nebo koncert. Jakmile vysvitne slunce, už vytáčí telefony svých kamarádů z tenisu a nakonec jen ten, kdo Wegera zná, pochopí, jak intenzivně a s jakou radostí se věnuje psychologii. Sám Weger přiznává, že jeho život ovlivnily dvě události: 25. únor 1948 a 21. srpen 1968. Každý může namítnout, že málokdo zůstal těmito daty nepoznamenán. U Jana Wegera jde však o mnohem víc.

Jak jsem několikrát v jeho bruselském bytě slyšel nad sklenkou dobrého červeného francouzského vína, v únorových dnech roku 1948 došlo v rodině Jana Wegera k následující scéně. Jeho otec přišel zsinalý domů, odložil svoji advokátskou tašku, sedl si ke stolu a pronesl. "To, co se stalo (rozuměj únorový převrat), je hrozné a poznamená to život této země na dlouhou dobu." Jak se smíchem Weger dodává, jeho politicky naivní maminka se na otce zadívala a odvětila: "Ale Oldřichu - není to tak strašné. Alespoň nebude občanská válka. Vždyť komunisti nejsou tak zlí."

Tenis

Do roku 1968 si Jan Weger - jako dítě a poté jako student v kulturně rušných šedesátých letech - musel myslet, že matka měla v zásadě pravdu. Jak říká - dětství bylo skvělé, nabité pohodou brněnské čtvrti Židenice. K dětem se málokdy donesou špatné zprávy z politiky. Život jim vyplňuje škola, sport, zábava. Otcovu věštbu Weger naplno pochopil až po 21. srpnu 1968, když po Pražském jaru a cestování po západní Evropě pocítil utahování šroubů na brněnské univerzitě. V ten moment se rozhodl pro osud emigranta. "Víte, můj rozmanitý život má několik příčin. Dědeček míval v Brně obchod s textilem a velmi často k němu chodili nakupovat herci. Zvlášť pyšný byl děda na občasné návštěvy znamenitého Karla Högera. Tímto způsobem se k nám do rodiny dostal kumšt, divadlo a umění vůbec. K tenisu jsem se dostal zase tak, že mi otec jednou řekl, ať zkusím také něco jiného než stále jen kopat do míče. Měl doma dvě rakety, a tak jsme začali trénovat. Kluci z ulice se mi smáli a já hrál pouze z donucení. Jak divadlo, o kterém se doma mluvilo, tak později tenis však přerostly v něco víc. Stala se z toho pro mě vášeň," popisuje Weger svoje rané zkušenosti. Nutno dodat, že tenis se pro něj stal v krátké době velmi úspěšnou vášní. Vyhrál mistrovství Československa mladších žáků. Později byl v seniorském žebříčku českých a slovenských tenistů na 17. místě, hrál ligu a užíval si tehdy velmi vzácné možnosti cestovat - ačkoliv většinou pouze po okolních, tehdy socialistických zemích. "Tenis patřil v mém životě na přední místo. Hrál jsem desítky hodin týdně, ale asi v šestnácti letech jsem díky svému trenérovi pochopil, že nejsem zrozen pro kariéru světové hvězdy. Uznal jsem, že jsem dobrý hráč, ale nikoliv výborný. Chyběla mi ta neskutečná vůle Jana Kodeše, ta bezhlavá touha po vítězství. Z tenisového období těch let mám spoustu kamarádů. Třeba Františka Pálu nebo Jana Hřebce, který se hraním spíše bavil, a přesto dokázal porazit i světová esa. Myslím, že tam byl ale ještě jiný důvod pro změnu orientace. Během studia na gymnáziu jsem začal číst Literární noviny - tehdy nejlepší periodikum v zemi. Moc jsem tomu nerozuměl, ale lákala mě kultura, filozofie, myšlení jako takové. Možná i proto jsem se začal víc věnovat svému vzdělání než kariéře sportovce," snaží se zhodnotit přesměrování svého zájmu na humanitní obory. A jako tomu bývá u podobně zaměřených lidí, vybral si předmět, který byl jeho rozumu i emocím nejblíže.

Psychologie

"Můj otec v té době trpěl těžkými depresemi a melancholií. Zajímalo mě - proč tak veselý a energický člověk změnil své chování. Přihlásil jsem se proto na psychologii a dva roky jsem ji pak v Brně studoval. Shodou okolností jsem se navíc vypravil v roce 1968 na cestu po západní Evropě. Projel jsem se svým přítelem téměř bez peněz Velkou Británii, Nizozemí a Belgii. Díky své kamarádce, která se pak na dvacet let stala mojí ženou, jsem v Belgii poznal kněze Dominika Pireho, který obdržel Nobelovu cenu míru za pomoc maďarským uprchlíkům po krvavém roce 1956. Charismatický a velmi aktivní otec Pire provozoval takzvanou Univerzitu míru, ve které se na čtrnáct dnů až tři neděle sešli intelektuálové z celého světa a diskutovali o politice, vědě, umění a podobně. Když jsem se tehdy vracel do Čech - otec Pire mi řekl, že se svobodou v mojí zemi to nevypadá dobře. Nabídl se, že pokud bych potřeboval pomoc, můžu se na něj obrátit. To jsem bral s rezervou, protože jsem netušil, že za několik měsíců ho skutečně budu kontaktovat."

Emigrace

Rozhodnutí opustit zemi, kde prožil dvacet jedna let svého života nebylo pro Wegera vůbec jednoduché. Rodiče, tenis, studium, umělecké vření nové filmové a divadelní vlny - to všechno byly vazby, které se trhají jen s velkou bolestí. "Myšlenku na emigraci ovlivnila jedna žena, které jsem si nesmírně vážil. Po návratu z Belgie jsem potkal v Brně Zdenu Strachovou - někdejší akademickou mistryni světa v tenise. Téměř se na mě obořila s otázkou, proč jsem se vracel do republiky. Řekla mi, ať si nedělám iluze. Bude to prý velmi dlouhá a nepříjemná agónie - což se v sedmdesátých letech potvrdilo. Proto jsem na podzim 1968 oprášil svoje znalosti francouzštiny, zavolal otci Piremu a odjel do Belgie, kde jsem záhy získal stipendium na katedře psychologie," zdůvodňuje pohnutky k exilu Weger. Je velmi zajímavé, že tento špičkový český tenista v Belgii na dva roky záměrně zapřel své sportovní dovednosti a věnoval se především studiu a vydělávání peněz po různých brigádách. Až teprve v roce 1970 vzal znovu raketu do ruky a vstoupil na kurt. Návrat byl velmi rychlý a příjemný, a to rovněž finančně. "Během studií jsem na tom nebyl s penězi moc dobře. Bral jsem jakoukoliv práci, abych přežil. Ve chvíli, kdy jsem ale začal hrát tenisovou ligu za Antverpy, se všechno změnilo. Dával jsem také hodiny tenisu, takže jsem si vydělal mnohem víc než moji profesoři na fakultě. Klub v Antverpách mi dokonce nabídl automobil - což jsem však odmítl, protože jsem stále ještě neuměl řídit. Co je zajímavé - během trenérské kariéry se mi několikrát stalo, že jsem hrál s malým následníkem trůnu princem Filipem."

Český psycholog v Belgii

Jenomže spokojený život tenisového trenéra, trávníky kolem dvorců - to všechno nepokládal Jan Weger za uspokojující dráhu. Chvíli poté co dokončil studium psychologie, vyhrál konkurz na ředitele malého Psychiatrického centra, kterému šéfuje dodnes. Weger také prošel sedmiletou vlastní psychoanalytickou kůrou, aby mohl provozovat praxi. Mohlo by se tedy zdát, že psychologie zaujala v jeho světě dominantní postavení, ale chyba lávky. Všechno, o čem jste četli - to ještě není celý Jan Weger. "Víte, odchodem z Čech pro mě nic neskončilo. Chtěl jsem se angažovat. Začali jsme proto s mojí ženou distribuovat knihy exilových nakladatelství. Seznámil jsem se a dosud jsem dobrý kamarád s Pavlem Tigridem, Jacquesem Rupnikem a jinými. Spolu s několika přáteli jsme pak organizovali zásilky časopisů a knih do tehdejšího Československa. Převáželi je většinou Belgičané v dodávkových vozech s dvojitým dnem. Nerad o tomto tématu mluvím, ale byla to zajímavá zkušenost," poznamenává český psycholog žijící v Belgii. Nutno dodat, že jeho aktivní povaha neochabuje ani dnes. Když jsem se před necelými dvěma lety pohyboval v Muzeu krásných umění v Bruselu a sledoval zahájení kulturního festivalu Europalia - Česká republika, přistoupila ke mně paní velvyslankyně Kateřina Lukešová a řekla: "Chtěla bych vám představit pana Wegera. To je takový nadšenec do české kultury a dost nám pomáhá." Tak si tak říkám - možná že skutečně existuje jedna věc, která u Wegera patří na první místo v jeho životě a vystihuje jeho povahu - je to silná vášeň pro veškeré vědění a poznávání.

Pokud přijedete do Bruselu a zajdete na některou akci pořádanou českým velvyslanectvím, Jana Wegera nemůžete přehlédnout. Připravte se na to, že začne otázkou, co je u nás doma nového, a pak na vás vychrlí seznam nejzajímavějších výstav a koncertů, kterých se můžete v Bruselu právě zúčastnit. Věřte mi, uděláte dobře, když se na ně půjdete podívat.

MILAN FRIDRICH, Brusel