Nekamenujte novináře!

Předchůdcem skutečných novin byl v republikánském a později v císařském Římě nejdřív jen jakýsi věstník s názvem Acta diurna populi Romani, který přinášel, co bylo tehdy důležité. Hlavně dával ve známost zákony a předpisy, aby všichni věděli, jak se chovat. Pak sdělení o změnách na různých postech v úřadech, aby bylo jasné, na koho se obrátit. Také ohlašoval stručné zprávy o událostech v senátě. Tenhle věstník se rozepisoval a lidu četl. Muselo to být pěkně nudné, ale bylo to třeba. Až víc než bystrý Julius Caesar si uvědomil, že denními novinami lze zpracovávat veřejné mínění. A nechal proto ráno co ráno psát na veliké stěně na fóru nejdůležitější zprávy dne. Později nejen zprávy, ale i názory.

Tam někde je kolébka našeho novinářského řemesla. Sudičky mu přiřkly, že nikdy nebude změřitelná jeho síla a dopad, účinnost jeho vlivu, a proto tenhle nezodpověditelný otazník bude každého, kdo se na novinářskou dráhu dá, pořádně trápit. Tedy - ty poctivé, kterým o něco jde. Já vím, jsou též novináři jen pro výdělek, takoví, kteří se honí za honoráři, zaplňují stránky novin nebo čas vysílání a je jim docela jedno, zda je někdo čte či poslouchá. Ale tahle sorta lidí je přece v každém řemesle. V novinařině, jejíž nezkrotný výbuch po roce 1989 nastal, tomu ani nemůže být jinak. Moc nad nimi, schopnost vytřídit je svým zájmem nebo nezájmem, mají ti, kdo dnes informace médií kupují. Jsme přece daleko od starého Říma, jsme v tržním světě roku 2000.

Reaguji na tolikrát opakovanou myšlenku ve vašich dopisech. "Máte pravdu," říkáte, "jen ale aby ta slova slyšeli ti, kterým jsou určena!" Mám chuť vždycky odpovědět: "Ale milá paní, či milý pane, oni to slyší, oni to dokonce vědí, ale proč by reagovali, když se u nás, jak známo, tolik vyplácí být mrtvým broukem? Dělat, že se mě to netýká. A když se náhodou objeví konkrétní jméno, nebýt k sehnání, neslyšet, nerozumět, nevědět, nepamatovat si?" Na politické scéně jsou přece nejlépe hodnoceni mistři vyhýbavých odpovědí, které vždycky vyústí v obvinění druhých. Na ekonomické pak experti v zaplétání faktů, protože mlžit stále umožňuje tvářit se jak neviňátko a do poslední chvíle využívat postavení. A daří-li se dělat mrtvého brouka dostatečně dlouho, opadne údernost a dotěrnost médií, ustoupí pozornost lidí a úplně nejlepší je, rozplizne-li se i soudní jednání. Jenomže ve společnosti se rozpráší něco, co je na hony vzdáleno čistému politickému ovzduší. Přesvědčení, že se ve většině případů nikdo neomluví, nikdo škodu nenahradí, nikdo nebude popohnán k odpovědnosti, prostě - nic se nestane. Úspěšně se odhalují chyby, ale vůbec ne ti, kdo je udělali.

Jakou roli v tom hrají novináři? Nemohli by udělat víc? Přibývá televizních reportérů, kteří baví lidi tím, jak sledují své téma, klepají na zavřené dveře, marně honí telefonem konkrétní osoby. Přibývá zpravodajství, která nakladou vedle sebe protichůdná fakta a názory - a vyberte si, prosím, jak je libo. Přibývá dlouhotrvajících debat, kterým chybí konec. Jen se řekne, že uplynul vymezený čas. A tím vším hýbe mediální vlnění, jehož pěna vydává takzvaná aktuální témata. Stačí, že ta pěna šumí?

Konečně - setrvalá politická scéna, svázaná smlouvou ČSSD a ODS se beztak vzpouzí názorům voličů i posudkům odborníků. Že by tu obě strany hrály domluvenou hru: novináři, říkejte si, co chcete, my si zas budeme dělat, co chceme my. Jenomže novináři nemohou tolerovat chyby v politice. Třeba fakt, že napjatý státní rozpočet bez rezervy nemůže uhradit zemědělcům ztráty, způsobené extrémním suchem, zato přes všechna ujištění o opaku, zas sanuje další banku a hodlá přispět i soukromým kampeličkám. Třeba fakt, že podle rozhodnutí parlamentu zaplatí daňoví poplatníci 10 milionů za vykoupení domků v Matiční ulici v Ústí nad Labem a vyhnáni ze svého prostředí budou ti, kteří žili spořádaně. Ústavní soud sice rozhodl, že to bylo ze strany poslanců rozhodnutí amatérské a v rozporu s Ústavou ČR, ale kdo to zvrátí? Dávno se zapomnělo. Vyšetřuje se, že soukromá firma Ostravsko-karvinských dolů dostává stále značně vysoké státní dotace, které management údajně čile převádí do jiných firem. Jenomže ministr průmyslu, jak sám řekl, s tím není detailně obeznámen. Než bude - kdo to včas zastaví?

Nepohodlné novináře je možné žalovat. Jako třeba Tomáše Smrčka. Odhalil sice pravdu o provinění ředitele BIS Jiřího Růžka, který kryl přítele, přistiženého při jízdě autem pod vlivem alkoholu, ale - udělal jeden přehmat. Nechal bleskově přejet kamerou doklad s nápisem Přísně tajné. Novinář je už pár měsíců bez práce a jeho soud se protahuje. Americká společnost profesionálních novinářů k tomuto případu sice dala vyjádření, že v USA by agent, který řídil auto opilý, byl potrestán. Novináře, který věc zveřejnil, by si nikdo nevšiml. Úřady by ignorovaly, že zveřejnil takovou málo významnou tajnou informaci, protože to udělal ve veřejném zájmu. Jenomže jsme v České republice. Demokratické principy chování a úcta k pravdě - ustupují před zájmy, výhodami, korupcí a mocí.

Proto se hledá taktika, jak dosáhnout na nezávislá média. Takové rady tiskové kanceláře, televize či rozhlasu lze odvolat. Vyměnit v nich lidi za bližší poslancům, kteří jejich volbu obstarají. Nepohodlné novináře lze kritizovat jako neschopné a stěžovat si na ně. Sama vím z nedávné minulosti, že stačí postrašit ředitele a šéfredaktora případným soudním sporem. Považte, takové obtíže! Opatrnost všech, kteří chtějí zůstat na svých místech, je pudem sebezáchovy. Proč riskovat...