Karel Schwarzenberg řekl v knize Knížecí život, že rodina je součástí řetězu, který s pomocí boží jde a půjde dál, a že v tomto řetězu hrajeme určitou roli, kterou musíme ve svém životě naplnit. Tento rozhovor se snaží postihnout alespoň některé z rolí knížete Karla Schwarzenberga.

Máte české a švýcarské občanství, vaše rodina žije v Rakousku. A vy?
Žiji tady, ale v Rakousku mám spoustu práce.

Jaký máte vůbec životní rytmus?
Nepravidelný.

Což znamená?
V Praze mám kancelář, jezdím na Orlík na lesní ředitelství, pak do Vídně, do Murau a do Německa.

Vaše práce se tedy točí okolo udržování a - u nás - i obnovy vašeho majetku. Proč si myslíte, že my mladší máme k vlastnictví tak nedůvěřivý vztah?
Poněvadž jste ho nikdy nezažili. Ve vaší generaci znamenal majetek zařízení bytu, snad chatu a zahrádku někde venku a - měla-li rodina štěstí - nějaké fáro. To bylo všechno. Ale tak to v usazené společnosti nebývá. Já vím, že někdy je bohatství rozděleno divně a jakoby nespravedlivě, někdy je to dokonce pravda, ale lidská společnost nevynalezla za poslední dva tisíce let lepší systém, než je vlastnictví soukromého majetku.

Nacházejí vaše děti, přestože vyrostly jinde, k Čechám nějaký hlubší vztah?
Samozřejmě, že k naší zemi nemají a ani nemohou mít stejný vztah jako já. Nejstaršímu klukovi, který tu teď žil na Orlíku, nicméně učarovala jihočeská krajina. Vždycky býval spíš na hory - a najednou objevil krásu jihočeských rybníků a luk. Pochopitelně ale už bude mít provždy jiný vztah k národu, než kdyby v něm vyrostl. Ale za to ani on, ani já nemůžeme.

V knize Knížecí život, která je vlastně rozhovorem s publicistou Karlem Hvížďalou, hovoříte o třech věcech, které jsou ve vašem životě nejdůležitější - uchovat víru, uchránit pozici rodiny a posílit zodpovědnost za svěřený lid...
Pravda je, že jsem byl rodiči k této tradici vychován. Jistě to byla výchova, která by už dneska asi neodpovídala - nebyl jsem vyškolen na efektního manažera, nýbrž vychován ve starých hodnotách. Oba rodiče se přece narodili už před první světovou válkou, tradici v sobě nosili a - po pravdě řečeno - to, co v tomto století zažili, jim nenaznačilo, že by nové hodnoty byly o mnoho lepší než ty, v nichž vyrostli. Takže mi je s nejlepší vírou předali.

Když jste se podruhé ocitl na Orlíku, kde jste se narodil a odkud byla nucena vaše rodina odejít, dívali se na vás lidé - jak jste poznamenal - jako na brontosaura. Zdá se, že šlechtici jsou v poslední době poslední instancí, které se lidé po zklamání z politiků dovolávají. Není vás ale v politice málo?
Naopak - na ten malý počet, který z nás tady zbyl, je nás v politice zatraceně mnoho! Dva Lobkowiczové jsou poslanci, jeden za křesťanské demokraty, jeden za Unii svobody a třetí byl místopředsedou strany. S odpuštěním si myslím, že tak bohaté zastoupení jako my nemá v politice žádná jiná tak malá skupina obyvatelstva.

Co byste vy sám konkrétně rád udělal, aby se v české politice - či lépe v české společnosti - něco zlomilo?
K tomu, aby se u nás něco změnilo, je podle mne potřeba toho, čemu se už na konci 19. století naši předkové jako mladí lidé vždycky hrozně smáli - takzvaná drobná práce. Žádný převrat nic nespasí, nýbrž pomůže mnoho malých krůčků. Poněvadž problémy naší země nespočívají pouze v tom, že máme takové politiky, jaké máme, ale tkví v dědictví padesáti let různých totalitních režimů - od roku 1938 až do roku 1989. Jde o hluboké procesy, které narušily kontinuitu naší země. To nejsou jen narušené lesy v severních Čechách anebo obecně zanedbané vesnice - to je především a hlavně náš značně oslabený vztah k právu a k odpovědnosti. A takové vztahy ovšem vyrůstají zdola! Dosud se bohužel leckdo směje, když někdo něco šlohne, když někdo něco nějak šejdrem zprivatizuje. Lidé tyto hanebnosti často neberou vážně: "Taková maličkost! To jsme přece dělali všichni..." Ale v tom to právě je! Nezodpovědnost pak vidíte všude, od úřednic na poště až po poslance. Jde o strašně moc maličkostí - že se nedělá rozdíl mezi špinavými a čistými penězi, že nikoho nepohoršuje nactiutrhání, že se netoleruje nečestné chování... A to nemluvím o morálce lidských vztahů! To všechno jsou náznaky hluboké nemoci, která v nás zůstala. Nemoci, která je daleko horší než případná bída! Potrvá ještě dlouhý čas, než se zdejší společnost uzdraví. Obnova krajiny, průmyslu, bydlení - to se jakžtakž zvládne. Ale ty nemoci duše!

Hovořil jste o tunelování a rozkrádání, kterým se lidé smějí, místo aby je odsoudili. V novinách a v publicistických pořadech se ovšem zásadní věci veřejně rozkryly - a přesto se nestalo nic. Tištěné slovo jakoby ztratilo váhu.
Je to hrozný. Víte, že to říkáte vydavateli časopisu Respekt, který se právě takovými věcmi zabývá?

Vím. A chci se zeptat: Máte stejné zkušenosti?
Naprosto. Tady se každý jen směje. Smějí se i ti, co by měli sedět za mřížemi, místo toho se prohánějí v bourácích.

Proč podle vás poměrně velkému počtu slušných lidí vládne dost neslušná vláda?
Víte, i z formulace vaší otázky cítím, jak my vždycky očekáváme, že nás někdo spasí. Spojenci, určitá strana, NATO, E. U., to či ono. A neuvědomujeme si, že zachránit můžeme jen sami sebe. Nemůžeme mít svět jako z čítanky, sami se musíme vzdělávat a pracovat. Zodpovědnost za sebe, za stát, za to, že my sami se musíme postarat - to všechno jako by vymizelo. Pořád jen slyším: "No, my to nezvládnem, tak tu fabriku prodáme Němcům a oni to dají do pořádku!"

Co když to souvisí s faktem, že lidé - alespoň podle průzkumů - ztratili pocit, že mohou něco ovlivnit? A to ani hlasem ve volbách.
Možná, ale tím pádem se zase vytrácí zodpovědnost. Teď je důležité postavit se na vlastní nohy, na nic nečekat a sami do toho jít. Začít třeba doma ve ztracené Lhotě, opravou kostela nebo návsi. V každé vesnici, kde vidím, že někdo pracuje na pořádné kanalizaci nebo se stará, aby staří lidé jakžtakž důstojně žili, si říkám: "Občas to u nás existuje. Občas se to přece jenom pohybuje dopředu!" Všechno začíná dole, tam se to dává do pohybu - a to nahoře, vláda, může být až konečným důsledkem práce, odstartované třeba ve ztracené Lhotě. Můžeme očekávat, že se tady objeví báječná vláda jako v pohádce. Moudrý král se zničehonic neobjeví, ani nevyjede z Blaníku.

Existují vůbec nějaké naše národní vlastnosti?
V národní vlastnost nevěřím - už proto, že všechny národy ve střední Evropě jsou víceméně stejného původu. Jeďte z Ljublaně do Krakova a podle tváří národnost nerozeznáte: všichni vypadají stejně. Svlékněte je do plavek, požádejte je, ať mlčí - nedokážete říci, kdo je kdo! Národní vlastnosti nejsou. Věřím ale v něco jiného. V každém národě existují jisté tradice, kulturnost či nekulturnost chování - a to všechno má na chod dějin dotyčného národa vliv. Vezměte třeba polské dějiny. Tam je mnohem větší kultura zdvořilosti než u nás.

A bojovnosti.
Ano. Neříkám, že průměrný Polák je větší hrdina než průměrný Čech anebo opačně. Poláci prostě vyznávají jistý kult tradice a určitých vlastností: boj je boj, a tak se tedy nekapituluje, ale bojuje. A na druhé straně se projevuje respekt, ctí se zdvořilost. To není v genech, ale v kultuře, v každodenním jednání. Tudíž se tyto vlastnosti jeví jako zděděné, protože chování se opakuje se stejnými chybami i klady, vycházejícími z výchovy. Ale není to tak. Lidé jsou prostě jen v tom či onom duchu vychováváni.

Všichni sledujeme, jak v poslední době vzrostl v Rakousku vliv Jörga Haidera a jeho extrémně pravicové nacionalistické strany. Jak se vy, který Rakousko důvěrně znáte, díváte na nynější změny?
Podívejte se, v desetiletích po druhé světové válce pomáhali Rakušané jiným národům více než jiní. Tím pádem žije v Rakousku spousta Turků, Poláků, Rumunů, Bosňanů, Srbů, Peršanů a podobně, což Haider ve své demagogii bohatě využil. On je totiž demagog. Ale zásadním důvodem, proč získal ve volbách tolik hlasů, není nacionalismus, nýbrž fakt, že v Rakousku přes padesát let vládly vlastně jenom dvě strany - socialistická a lidová. A lidé chtěli změnu. Byly volby, tak ji zvolili. Lidé by změnu volili, i kdyby ji představoval čert rohatý.

Nebyl by náhodou východiskem i u nás?
Víte, když člověk zná české pohádky, tak ví, že náš čert je vždycky - s prominutím - pitomej!

Jako hloupý Honza.
Ne, ne. I ten hloupý Honza přece nad ním vždycky vyhraje!

To je sice pravda, ale i v této verzi je vlastně šťastný konec. A v ten u nás bohužel lidé moc nevěří. Zase ztrácejí naději.
Podívejte se, chce to netrpět ztrátou paměti. Když člověk ví, jaká tu byla čtyřicátá léta, jak to vypadalo v letech padesátých, tak je to přece teď safra lepší! Promarnili jsme sice spoustu příležitostí a možností, ale jak věci zlepšit, kdyby odcházeli anebo rezignovali kvalitní lidé? To není řešení. Ostatně, já bych si taky - s odpuštěním - mohl sedět na zámku v Murau a chodit na kamzíky.

A chodíte?
Už deset let prakticky ne. Užívat si života - na to teď není čas. Tato země stojí za námahu, je tady spousta báječných lidí. Zkrátka, stojí za to se tady o změny zasazovat. A bojovat.