Čankajškovo mezinárodní letiště v Taipeji, Čankajškova hrobka, Čankajškova rezidence u přehrady Sun Moon Lake i Čankajškovo odpočinkové místo v Tahsi u jezera Benevolence atd. Mohl bych dále pokračovat ve výčtu míst a staveb spojených se jménem tvůrce moderního Tchaj-wanu, i tak to však myslím stačí k tomu, aby si každý udělal obrázek o tom, jak Tchajwanci vnímají svého prvního prezidenta. Pravda, muže dosti rozporuplného, neboť jeho autokratický režim byl ze zahraniční dlouho a velmi kritizován. Ovšem právě Čankajšek byl schopen uhájit zemi před komunisty z pevninské Číny a z kdysi zuboženého státu dokázal za dobu svého úřadování, tedy od roku 1949, kdy z Číny na ostrov uprchl, do roku 1975 vytvořit hospodářsky vyspělou společnost. Není proto divu, že právě jemu postavili Tchajwanci obrovský památník, jakési mauzoleum. S Leninovým či Gottwaldovým však nemá opravdu nic společného! Budova postavená v letech 1976?1980 se nachází v samém centru metropole a dojet k ní můžete i nadzemní dráhou; mimochodem zastávka, na níž musíte vystoupit, je pojmenována - jak jinak - po Čankajškovi. Architekti ji umístili do obrovského parku o rozloze 122 hektarů, plného převážně jehličnatých stromů, s několika jezírky a klenutými můstky. Celá plocha je tak doslova oázou v železobetonové džungli výškových budov. Navíc tradiční čínský styl, v němž je památník postaven, doslova lahodí oku. Už vstupní brána tvořená pěti mramorovými oblouky s typickými stříškami ohromí svou krásou. Cestu k památníku samému pak "lemují" dvě velké stavby připomínající buddhistické chrámy s typicky šikmými střechami a červeným sloupovím. Náboženským centrem sice není ani jedna z nich, ducha však pěstují obě: v jedné z nich je totiž Národní divadlo, v druhé koncertní sál. Kroky návštěvníků ovšem směřují ponejvíce k poslední budově celého komplexu: k 70 metrů vysokému památníku, připomínajícímu tak trochu stupňovitou pyramidu. Stěny z bílého mramoru a modrá, dvoustupňová střecha představují oblohu a slunce a symbolizují svobodu a rovnost. Dovnitř bezplatně může tedy vstoupit každý. Nesmí však kouřit, mít na sobě krátké kalhoty nebo špinavý oděv. To ale na čistotou zářícím Tchaj-wanu snad ani není možné! Ústředním prostorem celé budovy je dlouhá hala, jejíž dominantu tvoří dva exponáty - obří luxusní cadillaky, v nichž Čankajšek jezdil. První je z roku 1955, sedmimístný, váží 3 tuny a je dlouhý 610 cm. Druhý, z roku 1972, je ještě o 22 cm delší. Na stěnách pak visí obrovská plátna s motivy vojenských úspěchů generalissima. Součástí památníku je i knihovna, audiovizuální centrum a hlavně prezidentova pracovna, kde jsou vystaveny četné dary, které Čankajšek dostal od světových státníků. K nejcennějším patří fotografie z přistání Apolla 11 na Měsíci s podpisy oněch tří slavných kosmonautů, získaná od amerického státního tajemníka Williama Rogerse. Důležitost a význam místa podtrhuje i existence samostatné policejní stanice u jednoho z východů. I přes tuto, alespoň pro mne "nezvyklost", budí pozornost jiní ozbrojenci: příslušníci čestné stráže, oblečení do stylově bílých uniforem. Každou hodinu kráčejí k několikametrové soše sedícího Čankajška, umístěné v horní části budovy, aby vystřídali své kolegy.

Do této místnosti se lze dostat i přímo z nádvoří, po vystoupání 85 schodů, příslušníci čestné stráže však z přízemí - vyjedou výtahem! I do něj však vpochodují, a to neuvěřitelně pomalým krokem. V tu chvíli tak pomyslíte na to, kdo asi nastavuje interval automatického zavírání dveří. Kromě toho vám ale celé představení alespoň trošičku "hraje na nervy". To když s napětím očekáváte, až vojákova noha konečně dopadne na zem. Musím ovšem říct, že tato až hlemýždí pomalost obřadu evokující zastavení času je nakonec opravdovým balzámem na duši vzhledem k neuvěřitelnému zmatku a chaosu, jímž budete po opuštění Čankajškova památníku okamžitě pohlceni.

Svatba v Egyptě

Ve slepé části ulice vznikl stan z barevné látky, která se pronajímá k slavnostem. Také židle jsou pronajaté pro svatebčany. A dvě pozlacená křesla. Stojí na vyvýšeném podiu a v nich nevěsta a ženich. Nevěsta má bílé, dlouhé saténové šaty pošité perlami, výstřih, závoj z tylu a bílé třpytivé střevíčky, které už sotva kdy obuje. Je namalovaná jako loutka, nalíčená a nehybná. Sedí vedle svého ženicha a přijímá blahopřání. Stan je plný svatebčanů, kteří tančí a zpívají. Družičky se pyšní rudými a zelenými toaletami, matky vyšňořenými dětmi. Všichni užívají slavnosti, jen nevěsta a ženich nikoli, sedí a strnule se usmívají. Nejsou už úplně mladí, věkem spíše k třicítce a celá svatba působí trochu smutně - snad proto, že navzdory barvám a pozlátku je skromná, chudá.

A přece! Svatba se konala, to znamená úspěch jak pro ženicha, tak pro nevěstu. V Egyptě, aby se muž mohl oženit, musí nashromáždit peníze. Především zajistit bydlení, koupit ženě zlaté šperky a uspořádat hostinu, na kterou pozve všechny příbuzné. Nevěsta by měla dodat vybavení bytu, nebo alespoň kuchyně. To vše může stát tisíce a tisíce. Svatbě předchází zasnoubení, které někdy trvá velmi dlouho. Rodiny sbírají peníze. Stane se i to, že ženich odevzdává svůj plat nevěstě, aby peníze spravovala ona. Nevěsta může odmítnout zlato a navrhnout, aby se místo náramků koupilo něco účelnějšího - lednička, televize. Ale zlato bude možná to jediné, co ženě zůstane, stane-li se neštěstí - zemře-li muž nebo dojde-li k rozvodu.

Jeden egyptský časopis uveřejnil anketu, ve které se ptal mužů i žen na jejich životní cíl. Většina odpověděla, že chce mít rodinu: dobrou ženu, muže, děti, klidný život a nic víc. Je to hodně. Snad proto, že život je tak těžký, jedinec potřebuje rodinu. Uvnitř rodiny si lidé pomáhají. Spolu bydlí i stolují, pečují o děti. Spolu se starají, jak zaopatřit dcery - nejlépe provdají-li je za bratrance. Zemře-li ženě muž, rodina se postará o jiného opatrovatele, je-li třeba, ožení se s ní nebožtíkův bratr. Neboť žena potřebuje mužského ochránce - otce, bratra, manžela a syna. Muž je zodpovědný a musí dostát své povinnosti.

Povinností dívky je připravit se dobře na manželství, uchovat si čest - nejen panenství, ale i dobrou pověst, a pak rodit svému muži děti, nejlépe chlapce, kteří budou rodičům oporou. V tradiční společnosti žena nechodila do práce a byla za to svému muži vděčná. Doba se změnila. Dívky se učí psát a číst - nejen korán - studují, pracují. Protože muži už je neuživí - v Egyptě přibývá lidí a nezaměstnanost. Zmíněný egyptský časopis se zeptal studentky práv, zbožné zahalené dívky, zda by si vzala chudého muže, kdyby ho milovala. Zda by mu v nouzi byla oporou. "Jak bych mohla milovat chudého muže?" zněla odpověď, "člověka, který se nedovede sám o sebe postarat. A platit za něj? - Výjimečně snad ano, ale copak by to bylo důstojné - jak pro mě, tak pro něho? Muž je přece hlavou a živitelem rodiny."